Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 408/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. K. F., Ing. J. V., a Ing. K. F., všech zastoupených advokátem JUDr. R. D., proti rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - referátu pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1998, č.j. 6128-3098/92/Ze 98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, č.j. -66, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 10. 8. 1998, č.j. 6128-3098/92/Ze 98, rozhodl [na základě uplatnění nároku na vydání nemovitostí dle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zamědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), Ing. J.F., která zemřela dne 8. 9. 1993 a zanechala dědice ze zákona JUDr. K. F., Ing. J. V. a Ing. K. F. (dále jen "stěžovatelé")], že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemkových parcel v obci K. a k.ú. K.: č. parc. dle PK 369/2, výměra (m2) 11364, č. parc. dle KN část 1812/2, č. parc. dle PK 368, výměra 2582, č. parc. dle KN část 1812/2 a část 1863, č. parc. dle PK 367, výměra 2075, č. parc. dle KN část 1863, část 1864, část st. 1852 (dále jen "nemovitosti"). Pozemkový úřad se v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě zabýval tím, zda jsou dány důvody k vydání nemovitostí podle zákona. Tyto nemovitosti prodala Ing. J. F. kupní smlouvou ze dne 20. 6. 1980 státu, který je převedl do trvalého užívání MěNV (poznámka: města) Mladá Boleslav. Pozemkový úřad při zkoumání skutečností, zda jsou dány důvody k vydání nemovitostí dle citovaného ustanovení, tj. zda uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, se opřel o výklad těchto pojmů, který je používán v běžné literatuře. V případě tísně vycházel pozemkový úřad zejména z předloženého čestného prohlášení a z dokladů doložených ve správním řízení. Na jejich základě dospěl k závěru, že kupní smlouvu ze dne 20. 6. 1980 uzavřela Ing. J. F. v důsledku nátlaku státní úřednice a že ze strachu z možných následků odmítnutí prodeje podepsala kupní smlouvu v tísni. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, pozemkový úřad konstatoval, že ze smlouvy ze dne 20. 6. 1980 je zřejmé, že Ing. J. F. nepřevzala na sebe jiné závazky, a že kupní cena byla prodávající uhrazena ve výši odpovídající ceně stanovené tehdy platnou , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále jen " "), 0.40,- Kč za m2 orné půdy. Pozemkový úřad se dále zabýval tím, zda uvedená cena byla určena správně; z výpisu evidence nemovitostí střediska geodezie usoudil, že část p.p. 1812/2 dle KN, vytvořená z původních pozemkových parcel, nebyla v době výkupu součástí intravilánu obce, kterou se stala na základě rozhodnutí o umístění stavby ze dne 31. 10. 1985. Pozemkový úřad proto dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 20. 6. 1980 byla uzavřena v tísni, ale nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a v důsledku toho nedošlo k naplnění ustanovení zákona.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, č.j. -66, citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze se v odůvodnění tohoto rozhodnutí v prvé řadě zabýval otázkou, zda v souzené věci při posuzování restitučního titulu podle ustanovení zákona, nebyla cena za uvedenou nemovitost stanovena v rozporu s ustanovením , což namítali stěžovatelé v podaném opravném prostředku. Podle názoru městského soudu je třeba při posuzování této otázky vycházet z právní úpravy platné v době, kdy určitý úkon byl učiněn. V době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. v roce 1980, platila , podle které je nutno za rozhodující kritérium pro stanovení ceny považovat skutečnost, zda se pozemky nacházely v zastavěné části obce (intravilán), či zda šlo o pozemky určené pro stavbu rekreačních chat a zřízení zahrádek mimo intravilán, nebo zda šlo o pozemky jiné. Městský soud v Praze konstatoval, že v uvedené době se předmětné pozemky nacházely v extravilánu a nešlo o pozemky určené pro stavbu rekreačních chat a zřízení zahrádek. Z toho prý vyplývá, že při stanovení jejich ceny bylo nutno vycházet z ustanovení , podle něhož platila cena 0,40,- Kč za m2, a nikoli z ustanovení (v roce 1980 již neplatné) , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, na které se stěžovatelé v opravném prostředku odvolávali. Námitku stěžovatelů, že kupní cena byla stanovena v rozporu s právními předpisy proto, že byla stanovena cena za ornou půdu, ačkoli šlo o pozemky stavební, neshledal městský soud - vzhledem k výše uvedenému kritériu, tj. místa, kde se pozemky nacházely - za důvodnou, když navíc stěžovatelé skutečnost, že se pozemky nacházely mimo zastavěnou část obce, ani nezpochybňovali. Za důvodnou proto soud nepovažoval ani argumentaci stěžovatelů, poukazující na právní předpisy uvedené v opravném prostředku (tj. č. 48/1959 Sb, který byl zrušen , a dále č. 87/1958 Sb. a Ú.l., jež byly zrušeny ).

Rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - referátu pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1998, č.j. 6128-3098/92/Ze 98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, č.j. -66, napadli stěžovatelé ústavní stížností. Podle jejich názoru došlo k porušení jejich základního práva podle (poznámka: správně doplnit: odst. 1) věta první a věta druhá základních práv a svobod (dále jen " "), podle y a y ČR. Stěžovatelé konstatovali, že jejich argumentace "se opírala o rozhodnutí o územním řízení, které rozhodlo o tom, že se jedná o pozemky stavební, a dále o ustanovení zákona (poznámka: správně vyhlášky) , ", podle kterého se měla použít sazba 10,- Kč za m2. Stěžovatelé dále poukázali na to, že předmětné pozemky byly vykoupeny jako zemědělské, přestože již bylo rozhodnuto o tom, že se jedná o pozemky stavební a jako takové byly dále použity pro výstavbu nájemních domů. Stěžovatelé se proto domnívají, že jednáním tehdejšího ONV byl zjevně porušen a existence nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající byla nepochybnou, k čemuž přistupovaly další okolnosti (nátlak, tíseň), jež pozemkový úřad v podstatě uznal.

Stěžovatelé proto navrhli, aby byla obě rozhodnutí zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkový úřad. Město Mladá Boleslav považuje "překrucování dotčeného zákonného ustanovení stěžovatelem" za natolik zřejmé, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že údaj, že v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu stěžovatelé argumentovali zákonem (správně vyhláškou) č. , jsou nepřesné, neboť v opravném prostředku bylo poukazováno na - v době uzavření kupní smlouvy - již neplatnou Městský soud proto při posuzování věci vycházel z cenového předpisu platného v době uzavření kupní smlouvy a zabýval se otázkou, nakolik cena dohodnutá v kupní smlouvě ze dne 20. 6. 1980 odpovídala tehdy platnému právnímu předpisu, tj. , a to i přesto, že nesoulad s touto vyhláškou nebyl namítán. Městský soud proto uvedl (ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku), že rozdílnost právní úpravy ve (na kterou bylo poukazováno v opravném prostředku), a ve (jejíž dodržení bylo třeba posoudit), pak způsobila, že argumentace stěžovatelů, že pozemky měly být ohodnoceny jako stavební, byla shledána nedůvodnou; pro stanovení ceny podle totiž nebyla tato argumentace rozhodná, neboť "rozhodujícím hlediskem pro stanovení ceny bylo zjištění, zda pozemky se nacházely v zastavené části obce či nikoli. K tomu soud považuje za vhodné podotknout, že pokud by v době uzavření kupní smlouvy v roce 1980 mělo jít o pozemky stavební a nikoli zemědělské, byly by na místě důvodné pochybnosti o tom, zda se na restituci vztahuje o půdě, upravující restituci zemědělského majetku". Městský soud dále konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní úřad Mladá Boleslav - referát pozemkový úřad ve svém vyjádření poukázal na to, že z dokladů a z odůvodnění jeho (napadeného) rozhodnutí je zřejmé, že se jednalo o pozemky zemědělské, jejich cena odpovídala tehdy platné vyhlášce a prodávající nebyla oproti jiným znevýhodněna, takže se nejednalo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí zamítl a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé uvedli, že v napadených rozhodnutích pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze spatřují porušení svých základních práv zaručených (zřejmě odst. 1) věta první a druhá, a dále y ČR.

Pokud stěžovatelé namítají porušení věta první a druhá , jedná se nepochybně o návrh zjevně neopodstatněný. Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno právo stěžovatelů vlastnit majetek ani stejný zákonný obsah a ochrana vlastnického práva všech vlastníků. Ústavní soud rovněž neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli jen na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález

sp. zn.

In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3. Praha, C.H.Beck 1995, str. 295; nález

sp. zn.

In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 9. Praha, C.H.Beck 1998, str. 237).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu a 90 y ČR. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

sp. zn.

In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1. Praha, C.H.Beck 1994, str. 267 a násl). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Ostatně podle obsahu správního a soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u správního soudu domáhali. Ze strany soudu k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že by nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu uvedených ustanovení a y ČR.

Stěžovatelé nesprávnost napadených rozhodnutí obou orgánů veřejné moci (a neposkytnutí soudní ochrany jejich právům) spatřují především v tom, že tyto orgány (a podle jejich názoru Městský soud v Praze především) "hledaly" důvody pro nevydání předmětných nemovitostí, pokud posuzovaly otázku, zda došlo v souzené věci k naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona.

Stěžovatelé v podstatě brojí proti výkladu příslušných ustanovení , který provedly orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí napadli. Městský soud v Praze se opřel o ustanovení , 2 citovaného předpisu a přesvědčivě vysvětlil, že toliko za pozemky v zastavené části obce a za pozemky určené pro stavby rekreačních chat a zřízení zahrádek náleží náhrady v částce vyšší než požadovali stěžovatelé. Pozemky, jež předchůdkyně stěžovatelů prodala, však tyto náležitosti nesplňovaly. Ostatně v daném případě se zřejmě jedná o interpretaci předpisu tzv. obyčejného (běžného) práva, jež náleží orgánům veřejné správy a obecným soudům a Ústavní soud nevidí důvod, proč by právní názory těchto orgánů - z ústavněprávního hlediska - v souzené věci zpochybňoval.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu