Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 621/01

Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.K., zastoupeného JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2001, čj. -29, a rozhodnutí FŘ ze dne 13. května 1999, čj. 2093/99/FŘ/130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti rozhodnutím orgánů veřejné moci (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2001 - -29 a rozhodnutí FŘ ze dne 13. května 1999 - 2093/99/FŘ/130) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v , d a a y ČR. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti a Ústavním soudem vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně ( ) vyplývá, že rozhodnutím FŘ ze dne

13. května 1999 (2093/99/FŘ/130) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí F.ú. ze dne 26. ledna 1999 (7731/99/346912/3268) - dodatečnému platebnímu výměru, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1,618.702,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství se podává, že stěžovatel podrobil svá zdanitelná plnění (prodej grilovaných kuřat ve stánku) sníženou sazbou daně z přidané hodnoty. Správce daně však posoudil tuto činnost jako "ostatní služby spojené s podáváním jídel" zařazené do SKP které jsou uvedeny v příloze č.2 k zákonu o dani z přidané hodnoty a u nichž se uplatňuje základní sazba daně z přidané hodnoty. Číselné kódy, které jsou uvedeny v této příloze (SKP) pak vychází ze Standardní klasifikace produkce Č.ú. (jeho opatření ze dne 1. listopadu 1993 - 1174/1993, publikovaného v částce 69/1993 Sb.). Z připojeného spisu dále plyne, že Krajský soud v Brně přezkoumal na základě žaloby podané stěžovatelem správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství i rozhodnutí jemu předcházející v rozsahu, jakém bylo žalobou napadeno, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti poukázal obecný soud na ust. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty), podle kterého se pro účely tohoto zákona rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitostí a převodem nebo využitím práv. Prodej grilovaných kuřat ve stánku však nelze považovat za pouhé dodání zboží, tepelnou úpravou kuřat a současně jejich prodejem provozovatel vyvíjí činnost, která je završena podáváním jídla. Jde proto o službu a práci výrobní povahy, která je uvedena v příloze č. 2 zákona o dani z přidané hodnoty pod číselným kódem a u níž se uplatňuje základní sazba daně s přidané hodnoty. S ohledem na uvedenou právní úpravu pak krajský soud neuznal námitku stěžovatele, že prodej grilovaných kuřat by měl podléhat 5 % sazbě daně z přidané hodnoty.

Podstatou ústavní stížnosti byl pak nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu a daňových orgánů, týkající se výkladu ust. § 2 odst. 2 písm. b) a § 16 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty; nesouhlasil se závěrem, že jím poskytované plnění podléhá základní sazbě daně z přidané hodnoty - stěžovatel je toho názoru, že "prodej balených grilovaných kuřat přes ulici není službou, ale pouhým prodejem zboží (kuřat)" - přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnil jak v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, tak v správní žalobě, s nimiž se však soud i finanční ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly. Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně pak vyplývá, že tento soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé , upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval ( ). Uvedenému postupu obecného soudu, z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného práva na ústavně souladný proces, lze stěží co vytknout, a to již proto, že právní závěry soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( y ČR) a odpovídají intencím relevantních ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Jak již bylo dříve vyloženo, Ústavní soud není další soudní instancí v soustavě obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecného soudu jinak, než za podmínek, které vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Tyto podmínky však v dané věci zjištěny nebyly. Z takto vyložených důvodů neobstojí tvrzení stěžovatele, že se obecný soud nevypořádal se všemi jeho žalobními tvrzeními.

Obdobně nedůvodné je i jeho tvrzení stran toho, že opatření Č.ú. jsou co do své povahy absolutně nezávaznými výklady. Podle y ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy, na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Zmocnění k vydávání podzákonných právních předpisů (opatření) Č.ú. obsahuje ust. , o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů ( dříve platného ). Opatření jsou proto sekundárními právními předpisy co do právní síly na úrovni vyhlášek ministerstev. Ostatně stěžovatel se mýlí i v tom, že aplikace příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty byla založena pouze na poznámce pod čarou v zákoně o dani z přidané hodnoty, neboť členění služeb a prací dle standardní klasifikace produkce je provedeno v příloze k zákonu o dani z přidané hodnoty.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených či jiných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních důvodů, a jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. prosince 2001