Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 504/01

Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného Mgr. L.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci (o nepravdivé deklaraci skutečné celní hodnoty os. automobilu Honda - Acord, a to v souvislosti s jeho dovozem do ČR a souvisejícím celním řízením) pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001 () a tvrdil, že tento soud jako soud odvolací porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu úst. , ve spojení s ústavně zaručenými základními právy ve smyslu a násl.d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle tvrzení stěžovatele obecný soud dále porušil jeho ústavně zaručené právo na respektování presumpce neviny d, právo na zákonného soudce d a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě dle

d".

V odůvodnění ústavní stížnosti vedl stěžovatel obsáhlou polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu, napadl postup orgánů činných v jeho trestní věci, dovozoval - stručně shrnuto - nesprávnost, případně nezákonnost jejich postupu a rozhodnutí (poukazoval na změnu v osobách členů senátu obecného soudu) a opakovaně tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu trpí podstatnými vadami, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak ze spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 3 - ) se podává, že stěžovatel ústavní stížností brojil proti odsouzení za trestný čin zkrácení daně (§ 148 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ), pro který byl odsouzen k peněžitému trestu (ve výši 50.000,- Kč se současně stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců).

Ústavní soud vyžádal od předsedy Městského soudu v Praze a předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, vyjádření k předmětné ústavní stížnosti (§ 42 odst. 4a § 76 odst. 1, 2 zákona).

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, vyjádřil se tak, že při obsazení soudu rozhodoval ve stěžovatelově věci senát ve složení, které odpovídalo rozvrhu práce sestaveného dle požadavků vyplývajících z d a své vyjádření doložil rozvrhy práce pro roky 1999, 2000 a 2001; z nich vyplynulo, že došlo

v obsazení senátu 7 To ke změnám v souvislosti s organizačními změnami, a proto změna ve složení senátu z důvodu organizačních potřeb nemůže být důvodem pro porušení práva na zákonného soudce (d). Složení senátu bylo totiž dáno rozvrhem práce předem a v souladu s ním se zúčastnil hlavního líčení jako člen senátu soudce zařazený do zastupujícího senátu 8 To (Mgr. K.). Ke skutečnosti, že předvolání byla opatřena razítkem JUDr. K., Městský soud v Praze sdělil, že šlo o organizační chybu, která ve věci stěžovatele neměla vliv na věcnou správnost rozhodnutí.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila také předsedkyně senátu obecného soudu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to tak, že jednak odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jednak uvedla, že námitky stěžovatele, co do průtahů ve věci, nejsou důvodné (stěžovatel v průběhu řízení tyto námitky nevznášel), neboť

u nalézacího i odvolacího soudu byly prováděny důkazy prostřednictvím právní pomoci ze zahraničí. Obecný soud zásadně postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a doplnění dokazování, které se na průběhu řízení projevilo, bylo vyžadováno samotným stěžovatelem nebo bylo provedeno na základě jeho tvrzení, takže právo na nestranný a stanovený proces a presumpce neviny, jakož i právo na zákonného soudce, bylo v řízení zachováno, a proto navrhla ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou.

Odhlédnuto od toho, že podstata odůvodnění ústavní stížnosti, jako (opakovaná) polemika s rozhodovacími důvody obecného soudu, vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, míří jak vůči věcné správnosti, tak vůči legalitě tohoto rozhodnutí, a že takový přezkum ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); odůvodnění rozhodnutí obecného soudu jednoznačně svědčí o tom, že obecný soud se se všemi námitkami stěžovatele (shodnými s tvrzeními ústavní stížnosti), ať již procesní či meritorní povahy, podrobně zabýval, vyložil k nim své stanovisko a způsobem zcela dostatečným a ve shodě s požadavky zákona (§ 125 tr. ř.) také závěr o vině stěžovatele odůvodnil.

Protože z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu ( § 125 tr. ř.) je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat v intencích návrhů obhájce stěžovatele, lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (d), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout, zejména když procesní pochybení z řízení před obecným soudem I. stupně ( tr. zák. ) bylo přiměřeným způsobem napraveno v řízení před obecným soudem II. stupně.

Za této procesní a důkazní situace, a ve světle podrobně rozvedených rozhodovacích důvodů obecným soudem, jeví se (opakovaná) tvrzení stěžovatele o možných (jiných) příčinách jako ryze účelová, neboť jsou zaměřena především na hodnocení důkazů obecnými soudy, pro něž však ve spise není reálný podklad ani ve (zjištěném) stavu věci ani v zákoně.

Obdobně je tomu i stran poukazu stěžovatele na porušení práva na zákonného soudce. Dle d nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně sd zakotvuje právo na zákonného soudce i ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Mezi požadavky, které jsou kladeny na rozvrh práce (d), patří předvídatelnost obsazení soudu, včetně případného zastupování stálých členů senátu. Složení senátu musí tedy být známo předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní dojde soudu.

Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce obecného soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než stálém složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti nebo jeho odůvodněnou nepřítomností (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.).

Stěžovatel v řízení před obecným soudem nevyužil svého práva uplatnit opravné prostředky, které jsou stěžovateli k ochraně jeho práv k dispozici; jestliže jich stěžovatel nevyužil, ať se již vztahovaly k obsazení soudu nebo k jinému postupu obecného soudu, jimž mělo dojít ke zkrácení jeho procesních práv (§ 33 odst. 1, § 203 tr. ř.), sám tímto opomenutím založil důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona), a proto v této části posuzovaná ústavní stížnost nesplňuje zákonem stanovené podmínky ústavního přezkumu.

Z důvodů takto rozvedených Ústavní soud neshledal, že by v trestním řízení proti stěžovateli došlo k porušení ústavně zaručených práv plynoucích ať již zd nebo obsahově shodných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména když i co do tvrzení o "nesprávném hodnocení důkazů" sluší stěžovatele odkázat na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž přezkum hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší

(k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).

Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. prosince 2001