Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 657/01

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., zastoupené JUDr. K.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, čj. -22, a rozhodnutí Magistrátu hl.m., ze dne 5. května 2000, čj. MHMP-66684/1999/VYS/Mk, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001 -

-22) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (Magistrátu hl.m., ze dne 5. května 2000 -

MHMP-66684/1999/VYS/Mk) a tvrdila, že oběma rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí "v návaznosti na y" z a d; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím, že správní orgán - stručně

shrnuto - v rozporu s nepřípustností retroaktivity jí za spáchaný správní delikt [ ] uložil pokutu ve výši 250.000,- Kč a že její žaloba (domáhající se zrušení správního rozhodnutí) obecný soud rozhodující ve věci v režimu správního soudnictví zamítl.

Aniž by ústavněprávní aspekty tvrzeného porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, tvrzeními v podstatě shodnými jako v řízení před obecným soudem v žalobě stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - spočívá v tvrzení, že výše pokuty, stanovená napadeným správním rozhodnutím (250.000,- Kč), je ve vztahu k pokutě uložené stěžovatelce za nesporný správní delikt (viz vpředu) v předchozím řízení po zrušení prvého správního rozhodnutí (70.000,- Kč), má jako sankce vzhledem k novele zák. č.

, retroaktivní povahu, a proto je nezákonná, neboť i v následném řízení vycházel správní orgán z totožného skutkového i právního základu, tedy z hledisek, jimž výše nově uložené pokuty neodpovídá.

Odhlédnuto od toho, že oba orgány veřejné moci se s naznačenými tvrzeními stěžovatelky přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly ( a spr. řádu, ), odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti věcné správnosti, příp. legalitě napadených rozhodnutí obou orgánů veřejné moci; zde však stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) takový přezkum přísluší jen za splnění zvláštních podmínek, jejichž povahu Ústavní soud rovněž dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatelku odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Protože ony zvláštní podmínky ve stěžovatelčině věci zjištěny nebyly - stěžovatelka ostatně jejich existenci ani netvrdila - nebyl shledán důvod k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, a proto byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. prosince 2001