Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 612/01

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Y.H. a H.V., obou zastoupených JUDr. J.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], splňující i jinak formální náležitosti vyžadované zákonem [ , , , odst. 4 zákona], brojily stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 ( -24), jímž bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí žalovaného (Katastrálnímu úřadu P.), a tvrdily, že jmenovaný soud svým postupem porušil a d. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení jejich ústavně zaručených práv (svobod) došlo tím, že katastrální úřad nejednal se stěžovatelkami jako s účastnicemi řízení, a to i přesto, že M.B. (právní předchůdkyně stěžovatelek) byla od roku 1996 mrtvá. Na podporu svých tvrzení stěžovatelky odkázaly na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

a posléze navrhly zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze a ze samotného obsahu ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu katastrálního úřadu čj. V 11-16293/2000 vyplývá, že žaloba stěžovatelek směřovala proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P., ze dne 28. července 2000 (V 11-16293/2000), kterým byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (právní účinky vkladu vznikly dne 28. července 2000) na základě kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 uzavřené mezi prodávající M.B. a kupujícím městem P. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení zastavil, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem ( ).

Podle platné právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí ( , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ) není proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. S exempcí z přezkumu správních rozhodnutí pak počítá i základních práv a svobod, když ve svém uvádí, že zákon může stanovit, že některá rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena. K tvrzenému porušení d proto dojít nemohlo.

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelek stran toho, že byl porušen d. Podle d má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že d se vztahuje především na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). K porušení tohoto základního práva tedy ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo.

Ostatně nabývacím titulem kupujícího ( města P.) byla kupní smlouva a nikoliv rozhodnutí katastrálního úřadu, který v něm toliko ověřuje, zda zápisu vlastnického práva nebrání formální či obsahové náležitosti předložených listin, příp. zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí ( již zmíněného ). Pokud se stěžovatelky domnívají, že nabývací titul (kupní smlouva) trpí relativní či absolutní neplatností, je na nich, aby se takto tvrzeného práva domáhaly v příslušném řízení.

Rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

, na nějž stěžovatelky odkazují, dopadá na skutkově odlišné případy, kdy ve věci zde Ústavním soudem řešené byl vyjádřen právní názor, že spoluvlastník měl být účastníkem řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí; nelze jej tedy v posuzované věci analogicky aplikovat.

Nadto v jiném svém nálezu ve věci

sp. zn.

(in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 96, Praha 1997) vyslovil Ústavní soud názor, dle kterého návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle. Uzavřenou smlouvou vzniká totiž kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k prodávaným nemovitostem za podmínky uhrazení dohodnuté kupní ceny.

Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že Městský soud v Praze tím, že řízení ve věci zastavil, postupoval v souladu s platnou úpravou soudního přezkumu správních rozhodnutí, takže již proto nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelek.

Ústavní stížnost byla z tohoto důvodu posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je pak dána jak samotnou povahou stížnostních důvodů, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. prosince 2001