Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 496/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J. K., s. r. o., zastoupené advokátem JUDr. D. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2000, č. j. -59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva. Ke své stížnosti uvedla, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (viz shora) byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 4. 2000, č. j. -34, a to ve II. výroku tak, že paní D. J. (dále jen "vedlejší účastnice") je povinna zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 11% z částky 38 000 Kč od 6. 12. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž co do zbývajících požadovaných 7% úroku z prodlení ze žalované částky se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Stěžovatelka dále uvedla, že odvolání podané vedlejší účastnicí jako opožděné soud stejným usnesením odmítl.

Stěžovatelka namítala, že v odůvodnění napadeného usnesení soud souhlasil s jejím nárokem na úrok z prodlení. Soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že s ohledem na skutečnost, že mezi stranami nebyl úrok z prodlení sjednán, má stěžovatelka nárok pouze na výši úroku, kterou připouští zákon, přičemž poukázal na ustanovení a ustanovení obchodního zákoníku. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s postupem soudu v tom ohledu, že se tento vypořádal se zákonným ustanovením tak, že aplikoval na případ stěžovatelky vládní , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle . Na základě výše uvedeného právního předpisu uložil soud napadeným usnesením vedlejší účastnici povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 11% ze žalované částky do zaplacení a ve zbytku zamítavý výrok soudu I. stupně potvrdil. V důsledku pouze částečné úspěšnosti stěžovatelky v odvolacím řízení následně rozhodl odvolací soud týmž usnesením tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka namítala, že v napadeném usnesení bylo aplikováno nařízení vlády provádějící , tedy jiný prováděcí právní předpis než obchodní zákoník, který by dle stěžovatelky bylo na místě aplikovat. Uvedla, že obchodní zákoník stanoví výši úroků z prodlení jako částku o 1% vyšší než je obvyklá úroková sazba požadovaná za úvěry, které banky poskytují v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy a vyslovila přesvědčení, že podle tohoto právního předpisu se mělo v daném případě postupovat.

Stěžovatelka současně vyslovila námitku, týkající se formy rozhodnutí odvolacího soudu. Podle jejího názoru mělo být rozhodnuto rozsudkem a ne usnesením, a proto se nemohla stěžovatelka domoci svého práva cestou mimořádného opravného prostředku, protože zákonné podmínky k podání dovolání proti tomuto usnesení nejsou dány. Uvedla, že nerespektováním zákonné formy rozhodnutí došlo k porušení jejích práv vyplývajících nejen z (dále jen ""), ale i z ustanovení d. Dále namítala, že bylo porušeno její právo vyplývající z d, a to v tom smyslu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Soudce je ve smyslu dikce y ČR navíc vázán zákonem. Uvedená ústavně zakotvená povinnost byla podle mínění stěžovatelky porušena jak z hlediska formy rozhodnutí, tak i z hlediska rozhodnutí o výši úroků podle předpisu, který neměl být aplikován.

Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný.

Odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Svou povahou vyjadřuje snahu stěžovatelky docílit v řízení o ústavní stížnosti přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, ačkoli podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká, neboť intenzita porušení základních práv či svobod zde není dána (k tomu srov. např.

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H. BECK, Praha 1995, sv. 3., I. díl, s. 17 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní stížnost nesměřovala proti meritu věci, avšak pouze proti usnesení soudu, týkajícího se příslušenství pohledávky. Navíc Ústavní soud podotýká, že důvody a argumentaci, uváděné stěžovatelkou, je možno označit za účelové, neboť z hlediska formy rozhodnutí neshledal Ústavní soud nijakého pochybení ze strany obecného soudu. Soud je oprávněn rozhodnout rozsudkem pouze tehdy, pokud se jedná o odvolání ve věcech dle a g) Pokud rozhodoval ve smyslu ustanovení , bylo rozhodnuto správně usnesením. V daném případě, kdy platná právní úprava ani nepřipouští možnost dovolání, nemůže Ústavní soud, v návaznosti na svou ustálenou judikaturu, plnit zástupnou roli běžné třetí rozhodovací instance. Ústavní soud je kompetentní rozhodovat pouze tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. S ohledem na výše uvedené proto návrh stěžovatelky bez nařízení ústního jednání a bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu