Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 76/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. P., zast. JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. -199, ze dne 24. 11. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. -199, ze dne 24. 11. 1999. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na přikázání věci, sp. zn. , z Obvodního soudu pro Prahu 5 jinému soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti obšírně uvádí důvody, které je dle jeho názoru dokládají podjatost soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. L., která v řízenín o návrhu na přikázání věci jinému soudu předsedala příslušnému senátu Městského soudu v Praze. V této souvislosti se dovolává postupu soudkyně ve věcech, sp. zn. , , E 942/98, když popisuje její údajná pochybení. V postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení d.

Z přiloženého usnesení Městského soudu v Praze, které je touto ústavní stížností napadeno, Ústavní soud zjistil, že ve věci se jedná o řízení o návrhu otce na snížení výživného a o návrhu matky na určení výživného otci nezletilých dětí za dobu před rozvodem. V této věci podal stěžovatel (otec) návrh na přikázání věci jinému soudu, což odůvodnil tím, že matka nezletilé nastupuje do pracovního poměru k Obvodnímu úřadu Městské části Praha 5 na odbor sociálních věcí. Stěžovatel tak vyslovil pochybnosti o nestrannosti opatrovníka nezletilé, kterým je právě Městská část Praha 5. Další návrh na přikázání věci jinému soudu odůvodnil stěžovatel tím, že tajemnice Obvodního soudu pro Prahu 5 byla dlouholetou spolupracovnicí a kamarádkou matky nezletilých dětí. Městský soud v Praze návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že důvodem pro přikázání věci jinému soudu je vyloučení všech soudců příslušného soudu pro jejich podjatost. V této věci však otec ve svých návrzích podjatost soudců nenamítá a netvrdí ani žádné skutečnosti, které by vzbuzovaly obavu o jejich nepodjatosti.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s odvoláním na ustanovení , 241 odst. 3 písm. b), c) a d) . Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 1. 12. 2000, č. j. -241, dovolání odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí Městského soudu v Praze není rozhodnutím odvolacího soudu, a proto proti němu není dovolání přípustné.

Ústavní soud po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustálené a obecně známé judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Příslušnost soudů je zakotvena v procesním předpisu, jímž je . Jak místní, tak věcná příslušnost soudů upravená tímto předpisem má především za cíl naplnit ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Paragraf 12 odst. 2 , na jehož základě stěžovatel dle svého tvrzení přikázání věci jinému soudu požadoval, tuto zásadu zákonným způsobem prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu z důvodu hospodárnosti či rychlosti řízení. Rozhodování o této delegaci, na níž není právní nárok, pak zákon svěřuje do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich postup přehodnocovat, pokud však současně postupují ve shodě s d. Městský soud v Praze jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci návrh stěžovatele zamítl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud v jeho postupu neshledal porušení žádných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Ústavní soud pouze dodává, že pokud stěžovatel měl pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Městského soudu v Praze, bylo na místě postupovat dle .

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 5. prosince 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu