Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
36870.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 418/2000
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele město B., právně zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000 -111,
t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel podal dne 13. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000 -111, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 7. 1999, čj. 11 C 1260/98 -74. Současně podal navrhovatel dovolání.
Nejvyšší soud ČR dne 13. 12. 2000 rozsudkem, čj. 24 Cdo 2518/2000 -147, dovolání zamítl.
Současně s dovoláním podal navrhovatel i návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V ní tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo dané čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp.zn. 11 C 1260/98 a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 13. 8. 1998 Okresnímu soudu v Benešově žalobu o náhradu škody proti manželům J. a L. P. Škoda měla vzniknout tím, že žalovaní nechali bez povolení stavebního úřadu zlikvidovat volejbalové hřiště v majetku navrhovatele, které se nacházelo na jejich pozemku pč. 1259/7 v k.ú. B. (dále jen "předmětný pozemek").
Okresní soud v Benešově rozsudkem, čj. 11 C 1260/98 -74, ze dne 29. 7. 1999, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v roce 1988 bylo na předmětném pozemku vybudováno v akci "Z" volejbalové hřiště. Hřiště bylo zřízeno bez rozhodnutí stavebního úřadu a ohledně jeho stavby nebylo nikdy vedeno žádné stavební řízení. Předmětný pozemek byl nejdříve restituován manžely M., kteří jej v roce 1997 převedli na žalované. V roce 1998 žalovaní hřiště odstranili, čímž měli navrhovateli způsobit škodu 42.043,- Kč. Protože pozemek byl vydán původním vlastníkům podle zákona č. 229/1992 Sb. a bylo na něm umístěno tělovýchovné zařízení, měl dosavadní uživatel pozemku (žalobce) podle § 25 odst. 2 tohoto zákona nárok vůči vlastníkovi na uzavření dohody o užívání pozemku s tím, že tuto dohodu nemohl vlastník vypovědět dříve než po uplynutí 10 let od účinnosti tohoto zákona. Žádná dohoda však uzavřena nebyla. Žalobce neuplatnil žádné nároky, které mu umožnil uplatňovat zákon o půdě, ale domáhal se náhrady škody, která měla vzniknout odstraněním hřiště, které považoval za nemovitou stavbu. Stavbou se rozumí výsledek stavební činnosti, jak jej chápe stavební zákon, avšak jen tehdy, je-li výsledek této činnosti věc v právním slova smyslu (nikoliv jen součást jiné věci). V souzeném případě se jednalo o tzv. venkovní úpravy, nikoliv o samostatnou stavbu. Soud dospěl k závěru, že v důsledku fyzického spojení hřiště s pozemkem se hřiště stalo součástí věci hlavní (pozemku) a v takovém případě nabývá vlastnictví hřiště vlastník pozemku. Na základě toho nebyl navrhovatel aktivně legitimován k podání žaloby. Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním. V něm uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stavebníkem byl právní předchůdce žalobce a žalobce je tedy vlastníkem stavby. Dále z dokazování vyplynulo, že se jednalo o nemovitou stavbu pevně spojenou se zemí, když sloupky k upínání sítě byly do země zabetonovány a podloží hřiště bylo tvořeno navezeným zhutněným materiálem. Soud, za předpokladu, že došel k závěru, že hřiště není nemovitou stavbou, měl vzít v úvahu původní charakter pozemku, protože před vybudováním hřiště byl pozemek pastvinou a odstraněním hřiště nedošlo ke znehodnocení pozemku, ale jen ke znehodnocení hřiště. Konečně žalobce v odvolání namítal, že jednal s právními předchůdci žalovaných o převodu pozemku do svého vlastnictví a v tomto jednání pokračoval i poté, co pozemek koupili žalovaní. Z jeho jednání bylo zřejmé, že chce pokračovat v užívání hřiště a žalovaní byli povinni podle § 25 zákona č. 229/1991 Sb. uzavřít s ním dohodu o užívání hřiště. K uzavření dohody nedošlo proto, že žalovaní hřiště záměrně zničili.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000 -111, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že je nepochybné, že uvedené hřiště nebylo na pozemku zřízeno před 1. 10. 1976 [§ 11 odst. 1 písmeno e) zákona č. 229/1991 Sb. ]. Ohledně stavby hřiště nebylo nikdy vedeno žádné stavební řízení a hřiště bylo zřízeno bez stavebního rozhodnutí. I když podle ust. § 25 odst. 2 písmeno e) zákona o půdě měl dosavadní uživatel pozemku nárok na uzavření dohody o užívání pozemku nejméně na 10 let, žádná taková dohoda uzavřena nebyla, ani se žalobci nedomáhali jejího uzavření soudní cestou.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž uvedl, že hřiště bylo vybudováno bez územního rozhodnutí i stavebního povolení, avšak právní předchůdce navrhovatele měl k pozemku právo hospodaření, stavba tedy byla oprávněná. Navrhovatel jednal s vlastníky pozemku o jeho odkoupení, protože měl zájem na zachování volejbalového hřiště. Vedlejší účastníci však v roce 1998 hřiště, které je podle navrhovatele nemovitou stavbou, odstranili bez souhlasu navrhovatele, jako vlastníka, i bez vědomí a souhlasu stavebního úřadu. Navrhovatel se tedy domáhal u obecných soudů náhrady škody. Vedlejší účastníci zneužili svého vlastnického práva k pozemku k tomu, aby zabránili navrhovateli v užívání tělovýchovného zařízení. Jestliže soudy konstatovaly, že se nejedná o nemovitou stavbu ani samostatnou věc, nýbrž o terénní úpravu, která je součástí pozemku, svým postupem v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listin y neposkytly vlastnickému právu navrhovatele ochranu. Soudy dále podle navrhovatele nehodnotily všechny provedené důkazy. V odůvodnění rozsudku soudy neuvedly, proč některé důkazy hodnotí jako nevěrohodné, proč se neztotožnily s názorem stavebního úřadu na charakter hřiště jako stavby apod. Porušily tedy jeho základní právo na spravedlivý proces dané mu čl. 36 odst. 1 Listin y. Navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 28. 8. 2000, poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. K namítanému neposkytnutí ochrany vlastnickému práv je třeba uvést, že zmíněný článek 11 Listin y poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv pouze tvrzenému. Jestliže soudy dospěly k závěru, že předmětné volejbalové hřiště nebylo ve vlastnictví navrhovatele jako samostatná věc či stavba, což řádně odůvodnily, nemůže se navrhovatel dožadovat ochrany svého neexistujícího vlastnického práva. Podstata sporu byla v posouzení, zda zlikvidované volejbalové hřiště bylo či nebylo samostatnou stavbou. Z toho se odvíjel případný nárok na náhradu škody, která měla jeho zlikvidováním navrhovateli vzniknout. Náhrada stavby vybudované dosavadním uživatelem pozemku v souladu s dřívějšími vlastnickými vztahy k pozemku, lze podle zákona č. 229/1991 Sb. přiznat, pokud by vlastník pozemku tyto stavby odstranil nebo poškodil. V daném případě se však nejednalo o stavbu, jak vyplynulo ze závěrů soudů, ale jen o úpravu terénu. Případná náhrada škody by se tedy týkala jen zařízení k napínání sítě (sloupky), případně žlabovky sloužící k odvodnění hřiště. Jejich vydání může navrhovatel požadovat vlastnickou žalobou, popř. může požadovat jejich náhradu v penězích. Obecné soudy se uvedenými otázkami řádně zabývaly, provedly dostatečné dokazování a z důkazů vyvodily příslušné právní závěry, které také, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnily. Postupovaly tedy v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Ústavní soud tedy neshledal ani tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listin y.
Pokud navrhovatel v ústavní stížnosti namítal, že žalovaní s ním záměrně neuzavřeli dohodu o užívání pozemku jako tělovýchovného zařízení ve smyslu ust. § 25 zákona č. 229/1991 Sb. a hřiště zničili, pak je třeba konstatovat, že nic nebránilo navrhovateli v tom, aby se uzavření zmíněné dohody dožadoval soudní cestou. Tuto možnost však nevyužil a není možné vyčítat obecnému soudu že k této okolnosti nepřihlédl.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2000, čj. 25 Co 70/2000 -111, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y a nezbylo mu než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu