Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 556/99

Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

30. září 1999, sp. zn. , a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne

9. února 1999, sp. zn. B 1144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), a co do formálních podmínek, po odstranění vad, na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 9. února 1999 (B 1144-175) a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 1999

( -200) a tvrdil, že jimi byla dotčena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že návrhem podaným u Krajského obchodního soudu v Brně se stěžovatel domáhal obnovy řízení, které bylo ukončeno usnesením ze dne 18. června 1996 (Rg.B 11444/4,

Firm 9434/96/1-35), jímž tento soud rozhodl o změně zápisu v obchodním rejstříku (obchodní jméno, předmět podnikání a způsob jednání za společnost) s tím, že tato změna byla provedena na základě závěru mimořádné valné hromady společnosti, konané dne

6. června 1996.

Krajský obchodní soud v Brně svým usnesením ze dne 9. února 1999 (B 1144) návrh na obnovu řízení zamítl s odůvodněním, že ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jinak než rozsudkem, lze obnovou řízení napadnout jen usnesení o schválení smíru a platební rozkaz

( ).

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 30. září 1999 ( ) usnesení Krajského obchodního soudu v Brně potvrdil. Soud II. stupně sice přisvědčil stěžovateli, že návrh na obnovu řízení je možno podat i proti jiným usnesením než těm, které označil soud I. stupně, dospěl však k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, jehož obnovu navrhuje, a proto není ani oprávněn k podání návrhu na jeho obnovu. Účastníkem původního řízení byla totiž toliko obchodní společnost a nikoliv stěžovatel, jako její akcionář.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, a současně také posuzovanou ústavní stížnost. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. června 2000

( ) dovolání jako nepřípustné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu bylo "hrubě odepřeno" právo na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jeho návrhu na povolení obnovy řízení nezávislým soudním orgánem. Konkrétně obecným soudům obou stupňů vytkl, že jej vyloučily jako účastníka z řízení o povolení obnovy řízení, a proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se v rejstříkovém řízení nerozhoduje

o právech a povinnostech akcionářů, ale výlučně o právech a povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. a

). Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl účastníkem řízení ve věci

sp. zn.

, je mu tato judikatura známa. Na vývody Ústavním soudem dříve vyložené proto postačí odkázat, aniž by se jevilo potřebné cokoli k nim dodávat.

Právo na soudní a jinou ochranu, jehož porušení stěžovatel tvrdil, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ( a násl. d) ochrany, pokud se stěžovatel domnívá, že usnesení valné hromady, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí rejstříkového soudu, je neplatné, měl toto své právo uplatnit jiným zákonem předvídaným způsobem ( obch. zák.). K tvrzenému porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla z takto rozvedených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stížnostních důvodů, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. listopadu 2001