Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 304/01

Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M.S., zastoupeného JUDr. R.J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, čj. -184, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 1. 2001, čj. -139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a odsouzen k trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci, stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a d (dále jen ""). Stěžovatel namítá, že dva ze svědků vypovídali v režimu utajení, aniž by se obecné soudy zabývaly splněním zákonných podmínek přípustnosti utajení totožnosti svědka a aniž by učinily opatření umožňující ověřit věrohodnost těchto osob. V hlavním líčení byl svědek J.N. vyslýchán na neznámém místě mimo jednací síň za použití vysílačky s jednosměrným spojením, takže obhajoba neměla možnost přesvědčit se o identitě vypovídaných skutečností, případně o tom, zda svědek není při výpovědi ovlivňován. Přestože ustanovení § 209 odst. 1, 2 trestního řádu předpokládá, že při výslechu svědka s utajenou totožností obhájce obžalovaného může být přítomen v jednací síni, nebyla tato možnost v daném případě obhajobě poskytnuta. Podle názoru stěžovatele obecné soudy pochybily i ohledně druhého z utajených svědků, V.P., jehož výpověď z přípravného řízení byla v hlavním líčení pouze přečtena, neboť Policii ČR se nepodařilo svědka předvést. Všechny tyto skutečnosti vedly k tomu, že byla narušena rovnováha mezi zájmy svědků a obhajoby, stejně jako mezi svědectvími ve prospěch či neprospěch obžalovaného, a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 10. 1. 2001, čj. -139, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že nejméně od července 1999 do zadržení dne 25. 1. 2000 v K., jednak ve svém bydlišti, jednak na různých místech města, si opatřoval psychotropní látku metamfetamin, která je uvedena v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 , a tuto látku prodal v nezjištěném počtu případů svědkům Š.L., I.S., V.P. a J.N., kterýmžto prodejem získal přesně nezjištěnou částku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 3 let, a k trestu propadnutí věci. Stěžovatel trestnou činnost popřel, jeho obhajoba však byla v řízení před okresním soudem vyvrácena jednak domovní prohlídkou v bytě stěžovatele, při které byly nalezeny mimo jiné váhy a plastový sáček se stopami po metamfetaminu, a jednak svědeckými výpověďmi svědků P., N., S. a L., kteří v rámci přípravného řízení uvedli, že u obžalovaného kupovali pervitin. Okresní soud konstatoval, že svědci P. a N. byli vyslechnuti v přípravném řízení v souladu s ustanovením § 55 odst. 2 trestního řádu. V hlavním líčení vypovídal svědek N. prostřednictvím audiotechniky, výpověď svědka P. z přípravného řízení byla přečtena, neboť v době, kdy probíhalo hlavní líčení, se stal svědek P. pro Policii ČR osobou nedostižnou. Svědkové S. a L. svoje výpovědi u hlavního líčení změnili ve prospěch obžalovaného, když uvedli, že v přípravném řízení vypovídal I.S. pod vlivem drogy a Š.L. pod nátlakem vyšetřovatele. Okresní soud neuvěřil důvodům změny jejich výpovědí a uvedl, že u výslechů byli přítomni obhájci, kteří by jistě na takovouto situaci zareagovali, což se nestalo. Soud rovněž hodnotil výpověď svědkyně P., vypovídající ve prospěch obžalovaného.

V odvolání stěžovatel uvedl v podstatě tytéž námitky, jaké uplatnil v ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze odvolání zamítl s tím, že potvrdil správnost zjištění skutkového děje i jeho právní kvalifikaci. Ke konkrétním námitkám stěžovatele odvolací soud uvedl, že je pochopitelné, že svědek vypovídající pod utajením odmítá odpovídat na dotazy, které s projednávanou věcí úzce nesouvisejí a které jsou způsobilé odhalit jeho totožnost, že z protokolace hlavního líčení je zřejmé, že výslech svědka N. proběhl podle příslušných předpisů a pokud jeho hlas nebylo dobře slyšet, byl tento nedostatek vzápětí napraven. K osobě svědka P. odvolací soud uvedl, že byl několikrát opakovaně předvolán a předváděn prostřednictvím Policie ČR, avšak neúspěšně, jeho pobyt se nepodařilo zjistit, a proto byla v hlavním líčení jeho výpověď z přípravného řízení, učiněná v přítomnosti obhájců, přečtena ve smyslu ustanovení § 211 odst. 2 trestního řádu. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel byl usvědčen také na základě dalších důkazů.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení o zneužití institutu utajeného svědka, tedy kritika postupu orgánů činných v trestním řízení při získání a následně i použití a hodnocení svědeckých výpovědí J.N. a V.P. jako důkazů, o které se opírá rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vypovídajícího pod utajením lze pokládat za ústavně souladný (nález

sp. zn.

publikovaný pod č. 214/1994 Sb.). V intencích tohoto nálezu je za rozhodující kriterium ústavnosti tohoto institutu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity, podle které výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází. Kolizi mezi ústavně zaručeným právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osoby vyslýchané jako svědka tak lze řešit jen za dodržení zásady pečlivého vyvážení obou v kontrapozici stojících základních práv s tím, že požadavek proporcionality je nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona - § 55 a § 209 trestního řádu (

, ÚS, sv. 13, č. 33). Omezit právo obviněného či obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka, což slovy zákona znamená, že zjištěné okolnosti musí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv (

IV.ÚS 37/01

, dosud nepublikováno).

Nahlížeje na danou věc pod zorným úhlem právních názorů vyložených shora, Ústavní soud konstatuje, že výtkám stěžovatele je třeba přiznat jistou míru oprávnění. Totožnost svědků N. a P. byla utajena na základě jejich přání při výslechu v přípravném řízení, když uvedli, že mají obavu, aby jim nebyla podána nepravá droga nebo droga zdraví nebezpečná s úmyslem poškodit jejich zdraví a aby v souvislosti s učiněnou výpovědí nebyla ohrožena rodina v místě bydliště. Ze spisu Okresního soudu v Kladně však není patrno, zda se orgány činné v trestním řízení zabývaly důvodností těchto tvrzení, tj. tím, zda existují, resp. byly zjištěny, konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že svědkovi či osobě jemu blízké hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, případně zda zvažovaly, zda ochranu svědka nelze zajistit jiným vhodným způsobem. V hlavním líčení pak svědek N. na dotaz obhajoby uvedl, že mu ze strany obžalovaného sice nebylo vyhrožováno, ale "zná i jiné lidi, kteří prodávají drogy, a má obavu, aby mu nebyla podstrčeno něco jiného, resp. aby neskončil jako P.V., která zemřela na následky předávkování" (č. l.150). I v tomto případě chybí v soudním spisu zmínka o tom, zda soud, když tak neučinil vyšetřovatel v přípravném řízení, zvažoval důvodnost svědkova tvrzení hrozby vážného nebezpečí hrozící jemu nebo osobě blízké v souvislosti s podáním svědectví v konkrétní věci a za konkrétních okolností projednávaného případu.

Na druhé straně však Ústavní soud nemohl pominout skutečnost, a to v dané věci relevantní, že výpovědi svědků N. a P. nebyly jedinými důkazy, o které soud opřel své rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu v Kladně vyplývá, že kromě výpovědí svědka N. a P. soud vycházel i z dalších důkazů, kterými byly výpověď obžalovaného, věci nalezené v bytě obžalovaného při domovní prohlídce, znalecké posudky z oboru kriminalistické techniky a lékařství a výpovědi dalších svědků I.S., Š.L. a L.P., z nichž některé svědčily proti obžalovanému, některé v jeho prospěch. Tyto důkazy, jakož i způsob jejich provedení a hodnocení, stěžovatel nezpochybnil. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud zvažoval, zda napadená rozhodnutí z ústavně právního pohledu obstojí právě na základě těchto dalších nezpochybněných důkazů, když v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry obecných soudů pohybují zcela v ústavních mezích. Dospěl při tom k závěru, že jakkoli by sdílel stěžovatelovy výtky související se způsobem provedení svědeckých výpovědí osob vypovídajících pod utajením a byl si vědom toho, že postup obecných soudů je tomto směru nepřezkoumatelný, což představuje podstatnou vadu řízení nejen v rovině protizákonné, ale i protiústavní, postrádal by tento jeho závěr svoji právní funkci vzhledem k nezpochybnitelnosti stěžovatelova odsouzení na základě shora uvedených důkazů relevantních pro posouzení věci.

Po takto rozvedených důvodech a učiněných zjištěních Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu