Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 359/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky S,, a. s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2001, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby byl žalovaný V. T. uznán povinným zaplatit 25 764,-- Kč jakožto dlužné nájemné za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998.

Stěžovatelka je toho názoru, že rozsudkem krajského soudu byl porušen a d a y ČR. Došlo k nepřípustnému omezení jejího vlastnického práva, nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces, a tím došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu a státní moc tak nebyla uplatňována v mezích zákona.

Porušení svých ústavních práv spatřuje ve výkladu obecného soudu ohledně práv vyplývajících z hospodářské smlouvy uzavřené v roce 1970 právními předchůdci stěžovatele a firmy P., a. s., na jejímž základě sdružili finanční prostředky k výstavbě podnikových bytů. Správcem majetku se stal právní předchůdce navrhovatele a právnímu předchůdci firmy P., a. s., vzniklo právo u některých bytů rozhodovat, komu budou předány do užívání.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ( y ČR).

Z předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že právním předchůdcem stěžovatelky byly J., n. p. Tyto uzavřely v roce 1970 hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků k výstavbě bytových jednotek v Novém Bydžově, mimo jiné i s právním předchůdcem akciové společnosti P, n. p. Na základě této hospodářské smlouvy vzniklo Průmyslu mléčné výživy dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám (včetně bytu žalovaného V. T.) a podle čl. VIII. této smlouvy měl každý z podílníků právo provádět inkaso náhrady za užívání bytu. Stěžovatelka prostřednictvím Fondu národního majetku bytové jednotky privatizovala.

Okresní soud, jak výše uvedeno, žalobu stěžovatelky, aby byl žalovaný V. T. uznán povinným zaplatit 25 764,-- Kč jakožto dlužné nájemné za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998, zamítl s tím, že stěžovatelka není ve sporu věcně aktivně legitimována, když dovodil, že stěžovatelčino vlastnické právo k domu a spornému bytu, a tím i právo vybírat nájemné, je omezeno dispozičním právem akciové společnosti P. ke spornému bytu a uvedené omezení vlastnictví vyplývá z hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků.

Krajský soud, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil a uvedl, že právo akciové společnosti P., založené hospodářskou smlouvou, rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v domě, zrušením hospodářského zákoníku a , o hospodaření s byty, nezaniklo, ani pro takový zánik práva nelze nalézt oporu v zákoně. Pouze se změnilo právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým jí náleží dispoziční právo a ohledně těchto bytů pak inkasovat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytů. Uzavřel, že k výběru těchto plateb není oprávněna stěžovatelka a není v řízení ani věcně aktivně legitimována.

Nejvyšší soud ČR rozhodoval k dovolání stěžovatelky tak, že dovolání odmítl a své rozhodnutí zdůvodnil tím, že vyšel z právního závěru rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který se v soudní praxi ustálil (rozsudek ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 6 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni l. ledna 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. Nejvyšší soud ČR citoval další své rozsudky z roku 2001, ve kterých z tohoto právního názoru vyšel, a dále dovodil, že stejně tak nezaniklo ani právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení, ale že se transformovalo v právo vybírat nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. Dále v uvedených rozsudcích bylo Nejvyšším soudem ČR dovozeno, a Nejvyšší soud ČR se uvedeným právním závěrem řídil i v předmětné věci, že s ohledem na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo dojít k zániku těchto práv ani privatizací státního podniku S., jehož majetek přešel na stěžovatelku, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Ve světle shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení a d, když stěžovatelce soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta a rozhodnutím obecného soudu nebylo porušeno ani její vlastnické právo vzhledem k ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, které vlastnické právo k privatizovanému majetku omezuje právy a závazky souvisejícími s privatizovaným majetkem.

Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by při rozhodování obecného soudu nebyla státní moc uplatněna v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jak stanoví ustanovení y ČR.

Vzhledem k tomu, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu