Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 506/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. B., a O. Č., obou zastoupených JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, čj. - 365,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svém návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 14. 8. 2001, označeným jako ústavní stížnost, napadají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, čj. - 365, kterým byl potvrzen ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2000, čj. - 340, jímž žalovaným - stěžovatelům - byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyněmi podle dohodu o vydání věci, a to každému ideální jednu čtvrtinu domu na parcelách, zapsaných v katastru nemovitostí na LV pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. (ve znění uvedeném ve výroku I.). Mají za to, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jejich právo na spravedlivý a nestranný proces, zakotvené v d, kdy odvolací soud evidentně přehlížel důkazy svědčící v jejich prospěch a naopak ve prospěch žalující strany byly konstatovány neexistující důkazy, anebo ve zkreslené formě. Dovozovat protiprávní zvýhodnění povinných osob podle jen na základě nepodstatných porušení tehdy platných předpisů, jde podle stěžovatelů nad rámec úmyslů zákonodárce. Podle názoru stěžovatelů rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně bylo porušeno právo zaručené v y ČR, v a d, a proto navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Ústavní soud je nucen zdůraznit, tak jak to již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že není součástí obecných soudů ve smyslu y ČR a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že z podnětu podaného odvolání Městský soud v Praze, jako soud odvolací, podle ustanovení a 2 přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 11. 2000, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení, a odvolání neshledal důvodným. Odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěry, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami ve smyslu , a že věc přešla v rozhodném období na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou dárcem v tísni (ustanovení citovaného restitučního zákona). Odkázal také na správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaní, jako právní nástupci původně žalovaných, jsou povinnými osobami podle ustanovení citovaného zákona, kteří nabyli věc od státu na základě protiprávního zvýhodnění, když nemovitosti nabyli v rozporu nejen s cenovým předpisem, ale i s ustanovením , ve znění tehdy účinném, a vyhl. č. Obě smluvní strany při uzavírání kupní smlouvy ze dne 21. 9. 1981, ačkoli si byly dobře vědomy, že dům nesplňuje kritéria rodinného domu ve smyslu ustanovení , jej označovaly v příslušných dokumentech jako rodinný, aby tak převod nevzbuzoval žádné pochybnosti. Odvolací soud ve svém rozsudku poukázal na okolnost, že ani stavba, která nesplňovala vymezení rodinného domu, ale byla větší, nemohla být předmětem osobního vlastnictví, a to ani tehdy, plnila-li stejnou funkci jako rodinný dům. Tato skutečnost je podle odvolacího soudu v dané věci oním protiprávním zvýhodněním, které má na mysli ustanovení , a je přitom nerozhodné, kdo se na tomto zvýhodnění podílel či je zavinil. Námitka konkrétních investic do nemovitosti, uplatněná žalovanými - stěžovateli - dle odvolacího soudu může mít vliv pouze pro posouzení zhodnocení nemovitosti, resp. volbu oprávněných osob podle restitučního zákona.

Městský soud v Praze se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně odůvodňujícím rozhodnutí o vydání pozemků, ohledně kterých bylo v roce 1981 zřízeno právo osobního užívání. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dohoda neměla být státním notářstvím registrována, když celková výměra pozemků několikanásobně přesahovala přípustnou mez a ve svém rozhodnutí poukázal na to, že úmyslem zákonodárce nebylo chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc na základě protiprávního zvýhodnění. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona nelze chápat jako absolutní překážku pro vydání pozemku, nýbrž jako překážku obecnou, která však v konkrétním případě nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona. Dospěl k závěru, že v souzené věci byli nabyvatelé domu při získání vlastnického práva k němu protiprávně zvýhodněni, a i když povinnost vydat věc stíhá osoby jim blízké, pak je stíhá nikoli proto, že by na ně byla věc nabyvateli převedena, ale proto, že do řízení vstoupili jako právní nástupci nabyvatelů, a to je podle odvolacího soudu důvod, proč na žalované - stěžovatele - ustanovení § 8 odst. 4 nedopadá.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů Městského soudu v Praze. Tento soud se námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatelé uplatnili v odvolání, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Ústavní soud je nucen konstatovat, že skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, bylo postupováno oběma soudy v souladu s ustanovením V tomto směru Ústavní soud odkazuje na výstižné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s jehož závěry se ztotožňuje.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , svědčí o tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, při rozhodování předmětné věci respektovaly zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě pátéd, a poněvadž nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení y ČR a d, nelze z tohoto hlediska rozhodnutím soudů nic vytknout.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2001 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu