Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 465/01

Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., zastoupené JUDr. PhDr. S.B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2001, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, sp. zn.

, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995,sp.zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), splňující i jinak formální náležitosti vyžadované zákonem [, , , odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím orgánů veřejné moci (rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2001 -

-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000 - -221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995 - ), a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na procesní vady v postupu obecných soudů (zejména stran nedostatku pravomoci soudů, procesního nástupnictví žalobců, neúplnosti skutkových zjištění a nadto brojila proti vadám, jimiž trpí výroková část rozhodnutí soudu II. stupně), a také proti výkladu pojmu "výkon práva v rozporu s dobrými mravy", jak jej provedl dovolací soud. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 (), a na základě jeho obsahu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 () a obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka byla zavázána uzavřít s žalobci (Ing. A.H., M.H., H.A. - dědici původního žalobce V.H.) dohodu o vydání pozemků označených ve výrokové části rozsudku ze dne 7. prosince 1995

(). Podle jeho odůvodnění původní žalobce (V.H.), jako osoba oprávněná [ , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ], žádal o vydání předmětných pozemků. Žalovaná (právní předchůdce stěžovatelky) je vydat odmítla s poukazem na to, že na nich byla zřízena stavba, a proto žalobci náleží finanční náhrada. Spornou otázkou, na kterou soud

I. stupně zaměřil dokazování, bylo, zda na daných pozemcích byla zřízena stavba (stavby) až po převzetí pozemku státem a byly tedy splněny předpoklady uvedené v , či nikoliv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stavby (výrobní hala a "motovývoj") byly zřízeny, resp. v převážné části realizovány, v období před převzetím pozemku státem, a proto dovodil splnění předpokladů pro jejich vydání.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1996 rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta (odvolací soud sice vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, avšak dospěl stran aplikace , k opačnému právnímu názoru). Tento rozsudek odvolacího soudu byl posléze na základě dovolání podaného žalobci dovolacím soudem zrušen (rozsudkem ze dne 5. 11. 1999). Soud II. stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (, ), v podstatě po věcné stránce rozsudek soudu I. stupně potvrdil; připustil však proti svému rozsudku dovolání pro řešení otázky, zda za stavbu vzniklou po převzetí pozemku státem ( ) lze pokládat i stavbu vzniklou poté, kdy restituční žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť v mezidobí (po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 9. 1996 do vydání rozhodnutí dovolacího soudu) stěžovatelka přenechala předmětné nemovitosti do nájmu jiného subjektu, který na nich rozvíjel svou stavební činnost.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, svým rozsudkem () dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na to, že výkon práva k pozemku (zřízení stavby na pozemku po nabytí právní moci odvolacího soudu) za situace, kdy stěžovatelka o podaném dovolání věděla, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila v podstatě shodná tvrzení stran porušení procesního postupu obecných soudů jako v řízení před obecnými soudy, která směřují do rozličných jeho fází, s nimiž se však již obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, zejména pak Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 16. května 2000

() a Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 17. května 2001

(). Jak bylo z připojeného spisu zjištěno, postup obecných soudů byl v souladu s kautely příslušného procesního předpisu - , a proto k tvrzeným procesním vadám, jež měly mít údajně za následek porušení ústavních procesních předpisů ( a násl.d, Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod), ve věci nedošlo.

Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva obsaženého v d, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další) předmětem ochrany tohoto článkud nemůže být vlastnictví, které se jeví jako sporné. Čl. 11 odst. 1d (ostatní články nepřicházejí pro svou povahu v úvahu) je proto nutno chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve vyložil, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další). Z tohoto důvodu nebylo třeba zabývat se tvrzením stěžovatelky směřujícím proti výkladu pojmu "výkon práva v rozporu s dobrými mravy" (§ 3 odst. 1 obč. zák.) tak, jak již provedl dovolací soud, a to již proto, že dovolací soud zaujal ohledně výkladu tohoto pojmu právní názor, který má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních, a který je také v souladu se zákonem dostatečným způsobem odůvodněn ( ). Přijetím stěžovatelkou nepříznivého právního názoru však nemohlo ústavně zaručená práva (svobody) stěžovatelky zasáhnout.

V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), že dokazování v dané věci bylo provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu (obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 - ).

Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. listopadu 2001