Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 511/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. Č. K. a ing. I. N., oba zastoupeni JUDr. A. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Okresní úřadu v Semilech, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práv zakotvených v a , odst. 3 a v d, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, čj. RR/480/99 Hš, Nn, ze dne 24. 2. 2000, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v Turnově ze dne 30. 9. 1999, čj. 641/99/Pět, o dodatečném povolení stavby čerpací stanice pohonných hmot.

Z obsahu připojených spisů Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. a sp. zn. , a spisů stavebního úřadu Městského úřadu v Turnově, čj. 641/99/Pět a čj. 856/96/ Pět, Ústavní soud zjistil, že výstavba předmětné čerpací stanice pohonných hmot (dále jen ČS PHM) byla původně povolena na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Turnově dne 2. 9. 1996, k odvolání stěžovatelů potvrzeného rozhodnutím Okresního úřadu v Semilech ze dne 15. 1. 1997. Rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1997, čj. -62, vydaným na základě žaloby týchž stěžovatelů, byla obě správní rozhodnutí zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení, tj. k projednání dle ust. (řízení o odstranění stavby), a to s odůvodněním, že stavební povolení bylo vydáno v rozporu s územním rozhodnutím, v rozsahu, jímž by mohly být ohroženy zájmy stěžovatelů ve větší míře, než se uvažovalo v územním rozhodnutí a jímž by mohly být ohroženy jejich zájmy na řádném užívání jejich obchodního domu s tím, že z tohoto pohledu je nutno jejich námitky hodnotit i jako námitky občanskoprávní povahy ve smyslu Následným shora uvedeným rozhodnutím Městského úřadu v Turnově byla stavba ČS PHM dodatečně povolena a žaloba stěžovatelů, uplatněná proti potvrzujícímu rozhodnutí okresního úřadu, byla ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že většina stěžovateli uplatněných námitek poukazovala na porušení veřejného zájmu, avšak nedotýkala se subjektivních práv stěžovatelů. Pokud jde o tvrzené občanskoprávní námitky a požadavek na jejich řešení, soud uvedl, že stěžovatelé je v stanovené dvouměsíční lhůtě vlastně ani zvláště nespecifikovali. Pokud při jednání uvedli, že měli na mysli omezení zásobování a provozu obchodního domu v důsledku očekávaného nadměrného zhuštění dopravy v souvislosti s uvedením ČS PHM do provozu, včetně imisí, braly je stavební orgány v úvahu. Jejich další námitky byly územně technického nebo stavebně technického charakteru a u takovýchto námitek přísluší posoudit stavebním orgánům, zda nedojde k zásahu práv nad míru přípustnou i na základě vyjádření dotčených orgánů státní správy. S jejich závěry v tomto směru se soud ztotožnil a v plném rozsahu na ně poukázal. Krajský soud se zmínil i o tom, že právní úprava, platná v době nynějšího rozhodování soudu, omezila okruh účastníků již jen na ty subjekty, jejichž práva mohou být dotčena přímo. Stěžovatelé však neuvedli žádnou námitku, kterou by bylo možné pod přímé dotčení jejich subjektivních práv ve smyslu podřídit. Dále uvedl, že je zcela v pravomoci stavebního úřadu posoudit, zda se jednalo o stavbu rozestavěnou, či nikoliv, přičemž závěry posuzování takové stavby jsou jiné z hlediska stavebního zákona a jiné z hlediska občanskoprávního. Rovněž uvedl, že dodatečnému povolení stavby nebrání rozpor již s dříve vydaným územním rozhodnutím, neboť je zcela znovu posuzována stavba z hlediska požadavků územního plánování, pokud by tomu tak nebylo a posuzovaná stavba by se nemohla od územního rozhodnutí odchýlit, řízení o dodatečném povolení stavby by ztratilo smysl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítali, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu je koncipováno jako rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (tedy stavby stojící), přestože žádná stavba na místě nestála, dále namítají, že stavba byla dodatečně povolena opět v rozporu s územním rozhodnutím a že správní orgány nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v původním zrušujícím rozsudku krajského soudu a ve věci neaplikovaly postup podle ustanovení Krajskému soudu vytýkají nelogické zdůvodnění jeho závěrů, které jsou v úplném rozporu se závěry v předchozím rozsudku téhož soudu. Nesouhlasí s tím, že jejich námitky nepoukazují na přímé dotčení jejich subjektivních práv, jsou přesvědčeni, že pojem subjektivní práva nelze zúžit pouze na právo vlastnické. Způsob řešení stavby ČS PHM se dotýká jejich podnikatelských aktivit, jejich zákazníků, nájemců i obchodních partnerů, a tím i práv stěžovatelů. Podotkli, že i nadále přes změnu stavebního zákona, provedenou , zůstali účastníky řízení, neboť zamýšlená stavba se dotkla ulice N. S., kterou je zajišťováno zásobování jejich objektu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že všechny stěžejní námitky stěžovatelů byly zodpovězeny v odůvodnění jeho rozhodnutí. Při definici toho, které námitky je třeba považovat za námitky ve smyslu ustanovení , vycházel soud z důvodové zprávy ke stavebnímu zákonu, ze které vyplývá, že za námitku, která by v případě úspěchu ve sporu u soudu znemožnila uskutečnit považované opatření buď vůbec, nebo umožňovala jeho realizaci v podstatně změněné míře nebo formě, se považuje např. námitka, týkající se vlastnického práva k nemovitosti či opření o stavbu souseda apod.. Jsou tedy zmíněny jen takové námitky, které se přímo dotýkají vlastnických práv subjektů. V tomto duchu také judikoval Vrchní soud v Praze pod čj. -21, ze dne 27. 4. 1999 (jeho rozsudek byl v napadeném rozsudku zmíněn). V duchu současné judikatury proto přehodnotil soud své stanovisko k občanskoprávním námitkám a dále uvedl, že stěžovatelům nic nebránilo, aby se se svým návrhem obrátili na soud sami.

Přednostka Okresního úřadu Semily uvedla, že napadenými rozhodnutími nedošlo k omezení práv účastníků řízení nad přípustnou míru a ve věci bylo postupováno v souladu se stavebním zákonem.

Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy, dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry krajského soudu, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn. že v odůvodnění v souladu s ustanovením uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jak je zřejmé z citovaného odůvodnění napadeného rozsudku, soud se zabýval podrobně charakterem jednotlivých stěžovateli uváděných námitek, přičemž posouzení těchto námitek, tj. zda se v tomto konkrétním případě jednalo o námitky ve smyslu ustanovení , či o námitky, o nichž je oprávněn rozhodovat správní orgán, přísluší, jak je shora objasněno, pouze obecnému a nikoliv Ústavnímu soudu. Ústavní soud podotýká, že z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelé skutečně uplatňovali převážně námitky ve smyslu "ochrany veřejného zájmu", které však nelze podřadit pod námitky ve smyslu ustanovení Pokud jsou stěžovatelé přesvědčeni, že provozem ČS PHM jsou ohrožena jejich práva jako vlastníků protější nemovitosti měli (jak ostatně konstatoval i krajský soud) a nadále i mají možnost obrátit se s příslušnou občanskoprávní žalobou na soud. Ústavní soud považuje za uspokojivé i vysvětlení krajského soudu, uvedené ve vyjádření ústavní stížnosti, kterým s ohledem na stávající judikaturu zdůvodňuje přehodnocení svého stanoviska k občanskoprávním námitkám stěžovatelů. S ohledem na tuto skutečnost a okolnosti, že v dodatečném stavebním povolení bylo dořešeno v původním rozhodnutí krajského soudu vytýkané napojení ČS PHM na pozemní komunikaci, nepovažuje Ústavní soud námitku stěžovatelů, že soud ve vztahu k stavebnímu řízení netrval na závaznosti svého právního názoru, za postup, který by mohl zapříčinit protiústavnost jeho rozhodnutí. Krajský soud se odpovídajícím způsobem vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelů ohledně posouzení rozestavěnosti stavby a přetrvávajícího nesouladu dodatečně povolené stavby s územním rozhodnutím. Stěžovatel totiž přehlíží, že stavba již existuje, a další rozhodnutí o umístění stavby by bylo nadbytečné. Stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby pouze zkoumal, zda by další trvání stavby nepředstavovalo rozpor se zásadami uspořádání území, vyjádřenými v územně plánovací dokumentaci, územně plánovacích podkladech apod.

Krajský soud tedy zákonu odpovídajícím způsobem přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu i řízení předcházející jeho vydání a dospěl při tom k rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, přičemž jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení d, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté d.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků d a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu