Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 608/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného Mgr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d) y ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle d (dále jen " ").

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ odst. l písm. a), , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Ze soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se u obecných soudů domáhal svého nájemního práva ke dvěma blíže specifikovaným bytům, a to nejprve žalobou na vyklizení, když později svůj návrh změnil na žalobu určovací. Naléhavý právní zájem k podání této žaloby pak obdobně jako v ústavní stížnosti spatřuje v tom, že je nutné najisto postavit otázku sporného nájmu mezi několika uživateli bytů a také to, že s ním Stavební bytové družstvo Š. odmítá komunikovat v souvislosti s jeho žádostí o převod bytu dle

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, č.j. - 60, žalobu stěžovatele zamítl v podstatě ze dvou důvodů. Soud konstatoval, že s ohledem na původní znění žalobního petitu je třeba se zabývat otázkou, jestli stěžovatel je nájemcem některého z bytů, a také dále dovodil, že stěžovatel zároveň neprokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. K závěru o neprokázání nájemního vztahu stěžovatelem okresní soud dospěl po rozsáhlém dokazování, ve kterém provedl množství listinných důkazů a také výslechů. K otázce naléhavého právního zájmu okresní soud konstatoval, že vzhledem ke zjištění, že v daném případě prevence spočívající v tom, že postavení navrhovatele by se mělo prostřednictvím jeho návrhu na zahájení řízení stát jistým, již ztratila smysl a navrhovatel nemůže mít právní zájem na určení daného práva nebo právního vztahu. Navrhovatel za situace, když by prokázal, že je nájemcem obou bytů, tak jak tvrdí v návrhu na zahájení řízení, by měl právní zájem na odstranění následků porušením práva tedy na plnění a nemá tedy naléhavý právní zájem na určení. Okresní soud po provedeném dokazování mimo jiné zjistil, že stěžovatel není v současné době nájemcem žádného z bytů, když první byt předal zpět organizaci dne 26. 7. 1979 a u druhého bytu došlo k dohodě o odevzdání a převzetí bytu stěžovatelem dne 30. 7. 1979. Tato dohoda však byla k protestu prokurátora prohlášena za neplatnou, protože nájemci tohoto bytu byli manželé F. V. a M. V., jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci 8. 8. 1979, a poté se nájemkyní bytu a členkou družstva stala M. V..

Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když v odůvodnění konstatoval, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení navrhovatele dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Stěžovatel se z domu, kde byly oba předmětné byty umístěny, odstěhoval na počátku 80. let. Od té doby neprojevil právně relevantním způsobem zájem o určení nájemního vztahu k některému z uvedených bytů, žádné povinnosti vyplývající z nájmu bytu neplnil. Teprve na základě projevil zájem o prodej druhého bytu v jiném soudním řízení, a to žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 23. 12. 1998, pod sp. zn. . V současné době je stěžovatel nájemcem bytu v Plzni, S. 6, který je ve vlastnictví města Plzně, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 22. 9. 1997. Oba předmětné byty, k nimž má být určeno tvrzené nájemní právo stěžovatele, jsou na základě dispozice vlastníka - Stavebního bytového družstva Š. - v nájmu dalších subjektů, a i kdyby existovalo stěžovatelem tvrzené jeho nájemní právo k těmto bytům, jednalo by se o právo řadu let porušované neoprávněnými zásahy těchto subjektů a bytového družstva (odpůrců v řízení před obecnými soudy) a již z tohoto důvodu na straně stěžovatele není dán naléhavý právní zájem na určení jeho tvrzeného práva, ale svých práv by se mohl domáhat pouze žalobou na plnění dle . Skutečnost, že stěžovatel má zájem byt nebo oba byty zakoupit na základě , neosvědčuje stěžovatelův naléhavý právní zájem na určení, že je nájemcem obou bytů, event. i jen některého z nich. Odvolací soud z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, když porušení práva na spravedlivý proces podle obsahu ústavní stížnosti spočívá v jeho nesouhlasu s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, který byl vyjádřen v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel se opětovně a s obdobnou argumentací jako před obecnými soudy dovolává svého tvrzení, že má naléhavý právní zájem na určení jeho nájemního práva k předmětným bytům. Jeho blíže neodůvodněné námitky se shodují s těmi již uvedenými jak před soudem prvního stupně, tak i v odvolání proti tomuto rozhodnutí, tedy, že meritorní rozhodnutí soudu by vyřešilo spor mezi účastníky, stěžovatel nemůže s tvrzeným členským podílem disponovat a nelze vést jednání o převodu bytu dle

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obou soudů a odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně a s obdobnými námitkami dovolává svého tvrzení, že má naléhavý právní zájem na určení jeho nájemního práva k předmětným bytům. Podstata jeho ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, který soudy přijaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť bylo předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a zejména odvolací soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného, rozhodnutí. Tvrzení uváděné v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je , , ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v y. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil dodržení všech principů práva na spravedlivý proces.

Bylo rozhodnutím stěžovatele jakým způsobem vymezil a posléze změnil svůj žalobní petit a jaké důkazy navrhl k prokázaní tvrzení uvedených ve své žalobě. Ústavnímu soudu nepřísluší, s ohledem na ústavní vymezení jeho pravomoci ( y ČR), aby polemizoval s právními závěry soudů, které jsou obsaženy v obou rozhodnutích a přehodnocoval je, když výroky soudů jsou odůvodněny řádně a zejména odvolací soud se důkladně vypořádal s otázkou naléhavosti právního zájmu k podání určovací žaloby, a tím i s námitkami, které stěžovatel jen zopakoval ve své ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti tak nelze vyhovět za situace, když stěžovatel jen polemizuje s právními závěry obecných soudů, které plně odpovídají požadavkům práva na spravedlivý proces a nejsou jím vznášeny jakékoliv jiné námitky, které by odůvodnily závěr o tom, že řízení před obecnými soudy odporovalo citovanému právu zaručenému y. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu, neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s , odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 11. 2001

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu