Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 506/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným B.G., zast. JUDr. P.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 19. 4. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2000, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 17. 8. 2001 navrhovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 19. 4. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2000 s tím, že jejich vydáním i postupem obou obecných soudů, který tomu předcházel bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu stanovené d (dále ). Stejně tak měla být rozhodnutími obecných soudů porušena jejich ústavní povinnost uložená jim y ČR a neméně porušeno i ust. y ČR i ust. Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně ovšem Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - dále Úmluva). Žádal, aby Ústavní soud obě uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ústavní soud v dané věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. a z něj také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. -1737, uznán vinným v citovaném rozsudku přesně označenými trestnými činy, které spáchal sám nebo s dalšími osobami v rozsudku uvedenými. Šlo o trestné činy útisku dle § 237 tr. zák. a vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zák. Byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Ve věci navrhovatele šlo o celkově šest skutků, jejichž spáchání soud dovodil a shledal v nich naplnění všech znaků skutkových podstat již označených trestných činů. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání. Uvedl, že v bodě IV. uvedeného rozsudku se tvrzení poškozeného nezakládá na pravdě a v této souvislosti žádal o doplnění dokazování výslechem svědka J., v bodě V. cit. rozsudku výpověď poškozeného pokládal za nevěrohodnou s tím, že jeho tvrzení nedokládají žádné další objektivní důkazy, za stejně nevěrohodné pokládá i tvrzení dalších poškozených (body VI. a VII. cit. rozsudku) s poukazem na to, že soud nesprávně hodnotil i provedené důkazy, které měly vyznít v jeho prospěch a navrhl i provedení důkazů dalších, zejména svědků, kteří by podpořili svou výpovědí jeho obhajobu. Obdobné výhrady uplatnil i vůči výpovědi poškozeného v bodě II. cit. rozsudku. Proti cit. rozsudku podal odvolání také státní zástupce KSZ, kdy nesouhlasil se soudem přijatou kvalifikací jednání navrhovatele v bodě VI. rozsudku (měl být uznán vinným i tr. činem ublížení na zdraví dle § 221/1 tr. zák. - v jednočinném souběhu). Měl též za to, že v bodě 3 podané obžaloby se navrhovatel dopustil (naplnil všechny znaky skutkové podstaty) trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. s tím, že jeho jednání bylo třeba posoudit i z hledisek zvlášť nebezpečné recidivy dle § 41/1 tr. zák. a konečně trest uložený soudem I. stupně pokládal za nepřiměřeně nízký, a to s poukazem na rozsah trestné činnosti i trestní minulosti navrhovatele. O podaných odvoláních rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tak učinil rozsudkem vydaným ve veřejném zasedání dne 19. 4. 2001 pod sp. zn. . Tímto rozsudkem zrušil k podanému odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek, když změnil právní kvalifikaci jednání mimo jiné i navrhovatele v bodech I. b) a II. napadeného rozsudku a uznal jej vinným (spolu s dalšími obžalovanými) trestnými činy vydírání dle § 235/1, 2b,3 tr. zák. (ve spolupachatelství) a lichvy dle § 253/1, 2 tr. zák. (rovněž ve spolupachatelství). Odvolání navrhovatele zamítl a s ohledem na uvedené zpřísnil trest odnětí svobody uložený navrhovateli nalézacím soudem. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že při svých úvahách vycházel z náležitých skutkových zjištění soudu I. stupně. V tomto směru se i odvolací soud zabýval podrobně jednotlivými skutky kladenými navrhovateli za vinu, poukazoval na jednotlivá svědectví i skutečnosti z nich plynoucí, to s tím, že svědecké výpovědi (a zejména i poškozených) umožnily učinit spolehlivé závěry stran právní kvalifikace takto zjištěného jednání navrhovatele. Ve svém rozhodnutí konečně vyložil proč a z jakých důvodů nebylo zapotřebí vykonat (provést) i další důkazy navrhovatelem žádané. Uzavřel, že vina navrhovatele byla na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů jednoznačně a bezpochyby prokázána. S ohledem na uvedené potom skutky uvedené pod bodem I. b a II. rozsudečného výroku soudu. I. stupně kvalifikoval způsobem již shora označeným s vysvětlením proč tak učinil. Rozhodl nově i o trestu navrhovatele, který zpřísnil a odůvodnil proč a z jakých skutečností při úvaze o trestu vycházel.

Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost. Jejím obsahem je v zásadě argumentace, která byla obsažena již v odvolání podaném navrhovatelem v řízení před obecnými soudy. Své výhrady směřoval do bodů IV., V., VI. a VII. výroku soudu I. stupně i stran překvalifikace bodu I. b) téhož (zde stran úvah o způsobení škody velkého rozsahu). Obsahově jde o výhrady zpochybňující zejména věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených, neprovedení důkazu výslechem dalších svědků uplatňovaných navrhovatelem a neprovedení dalšího dokazování stran rozsahu způsobené škody. Namítl, že postupem obou soudů byla porušena celá řada ustanovení obsažených v trestním řádu, z hlediska ústavněprávního potom ústavně zaručené právo navrhovatele na soudní ochranu obsažené v y, dále y ČR, y ČR a Úmluvy (prezumpce neviny příp. zásada in dubio pro reo). Vzhledem k uvedenému potom navrhl obě napadená rozhodnutí přijatým nálezem zrušit.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil i Vrchní soud v Praze, a to přípisem ze dne 7. 9. 2001, ve kterém uvedl, že námitky obsažené v návrhu již byly uplatněny v rámci odvolacího řízení a bylo na ně adekvátně reagováno, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí. To s tím, že veškerá práva (včetně práva na obhajobu) byla v uvedeném řízení zachována a nedošlo k jejich porušení.

VSZ se přípisem ze dne 13. 9. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před ústavním soudem vzdalo.

Vycházeje z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. , z argumentace vedené navrhovatelem i z vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je nutné opakovaně zdůraznit, že ústavní soud není další běžnou odvolací instancí v systému obecných soudů, nýbrž je to právě a jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto v předmětné věci Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté y a nezasáhly ani další namítaná základní práva či svobody z hlediska y ČR nebo Úmluvy. Především označený y ČR neobsahuje ani uváděný odstavec 2 a navíc se týká volebního zákona, tedy právní oblasti, která se na danou věc zjevně nevztahuje. Pokud měl navrhovatel na mysli y (lze tak usoudit z toho, že poukázal i na Úmluvy), jde o princip prezumpce neviny, z hlediska y potom o právo na spravedlivý proces. Z hlediska takto uplatněných námitek Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k porušení (a to ani označených) základních práv a svobod nedošlo. Namítané porušení práva na spravedlivý proces (případně principu prezumpce neviny) nelze dovodit z uvedených rozhodnutí označených obecných soudů a ani z postupu, který jim předcházel. Nelze než opakovaně uvést, že obecné soudy se projednávanou věcí obsáhle zabývaly, v rámci obsáhle vedeného dokazování také prověřily odpovědně každý jednotlivý skutkový děj. Přiléhavým způsobem potom jednotlivé důkazy hodnotily a dovodily z jejich provedení příslušnou právní kvalifikaci. Reagovaly také na jednotlivé výhrady navrhovatele, kde zejména i odvolací soud u jednotlivých skutků popsal z jakých důkazů vycházel,do jaké míry jsou jednotlivé důkazy přesvědčivé a takto přijatelné a také uvedl proč případně některé důkazy neprovedl. K otázce výše způsobené škody (namítané k bodu I. b) výroku soudu I. stupně) je zřetelné z důkazů ve věci provedených, že další dokazování v tomto směru by bylo zjevně nadbytečné, když důkazy již provedené umožnily soudu učinit v tomto směru dostatečné přesvědčivý závěr. Ústavní soud tak v dané věci neshledal ani namítaná porušení základních práv či svobod, a to ani z hlediska porušení principů spravedlivého procesu či namítané porušení zásady prezumpce neviny. Již v minulosti opakovaně Ústavní soud judikoval, že v tomto směru zasáhne tehdy, pokud by došlo k výraznému (extrémnímu) rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něj plynoucími. V dané věci k takové situaci zřetelně nedošlo a postup obecných soudů i rozhodnutí z něj vzešlá nelze rozhodně označit za takový, který by představoval nerespektování zákona či dokonce dosáhl úrovně protiústavní. S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2001 JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu