Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 434/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti H.Z. a Ing. J.Z., zastoupených A.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, č.j. -71 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. -47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, č.j. -71, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání P.B. a M.B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. -47, když bylo shledáno, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Posledně uvedeným rozsudkem krajský soud, ve věci vymezení bytových jednotek podle , návrh žalobců, tj. stěžovatelů H.Z. a Ing. J.Z., a P.B. a M.B., pravomocně zamítl, stejně jako jejich návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelé navrhli současně zrušit i zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. -47.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v a 2 d ("Listina").

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost obsahuje argumenty, které stěžovatelé v podstatě již uvedli v řízení odvolacím i v řízení dovolacím. Jejich námitkami se odvolací soud zabýval a solidně se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud ČR proto nešel do merita věci a dovolání odmítl.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. , a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl k názoru, že se jedná o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými ( zákona). Ve smyslu ust. zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníky dovolacího řízení, a tudíž i subjekty legitimovanými k podání ústavní stížnosti, byli P. a M.B., tudíž nikoliv stěžovatelé.

Pokud by Ústavní soud tento fakt i toleroval a vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelé byli účastníky řízení předchozího (tj. před soudem prvého a druhého stupně), musel by podání rovněž odmítnout, v tomto případě z důvodu nevyužití všech dostupných právních prostředků k ochraně jejich práv (tedy pro nepodání dovolání, pro které si vytvořili prostor).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Nad rámec odmítnutí z formálních důvodů povařuje Ústavní soud za účelné uvést, že nesdílí názor stěžovatelů o způsobilosti rozhodnutí ve věci samé zasáhnout sféru jejich ústavních práv či svobod. Samotný fakt, že na určitý problém lze mít i jiný právní názor, resp. že takový názor je případně i možný a obhajitelný, ještě nezakládá neústavnost. Sjednocování judikatury ve věcech interpretace tzv. obyčejného práva není úkolem Ústavního soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj