Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 564/01

Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ON, zastoupené JUDr. L.C., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,, , odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím orgánů veřejné moci - rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2001

(-149), rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2000 (-115) a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000 (-91), a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d), a to tím, že jmenované obecné soudy zjistily neúplně skutkový stav věci, když nevyhověly jejím důkazním návrhům, ačkoli mělo být prokázáno, že "jediným důvodem k uzavření dodatku č. 3 ke smlouvě č. 00296 bylo usnesení vlády č. 162 ze dne 28. 2. 1996". Stěžovatelka, s odkazem na vývody nálezu Ústavního soudu ve věci , navrhla zrušení vpředu označených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. května 1998 () ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998 () byla shledána důvodnou žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 6,676.118, 56 s přísl. na základě smlouvy č. 00296 o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi stěžovatelkou a uzavřenou podle , o všeobecném zdravotním pojištění, a (zdravotní řád). V čl. IV. bod 7. smlouvy se účastníci dohodli, jakým způsobem bude aplikováno ust. , upravující případné omezení úhrad za poskytované zdravotní výkony. Dne 6. května 1996 byl uzavřen dodatek č. 3 k uvedené smlouvě v rámci tzv. akce Frekvence, vyhlášené na základě usnesení vlády, který omezoval v období od 1. 4. 1996 do 31.1 2. 1996 úhrady zdravotní péče, bez ohledu na to, zda by stěžovatelka překročila podstatně náklady na jednoho pojištěnce. Soud I. stupně a posléze i soud II. stupně vyjádřily názor, že dodatek č. 3 je absolutně neplatný ( obč. zák.), vzhledem k tomu, že uvedeného zákona připouští pouze jediný důvod smluvního omezení úhrady z veřejného zdravotního pojištění, a to, že zdravotnické zařízení podstatně překračuje průměrné náklady na jednoho ošetřeného pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny pro daný druh zdravotnického zařízení a obor zdravotní péče. Z těchto důvodů bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání, vzhledem k tomu, že otázku platnosti smluvního dodatku pokládal za otázku zásadního právního významu ( ).

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, na základě dovolání žalované svým rozsudkem ze dne 11. dubna 2000 () zrušil obě vpředu označená rozhodnutí soudů I. i II. stupně s tím, že se neztotožnil s jejich právním názorem stran neplatnosti dodatku č. 3. V této souvislosti konstatoval, že omezení úhrad v bodě 7. čl. IV. smlouvy se od omezení úhrad v dodatku č. 3 co do své podstaty neodlišuje, a proto účastníci smlouvy byli oprávněni ke smluvnímu omezení úhrady nepřekračujícímu rámec ust. , a proto nelze ani dovodit neplatnost ustanovení předmětného dodatku pro jeho rozpor se zákonem ( obč. zák.).

Soud I. stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, svým rozsudkem ze dne 30. října 2000 () žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal jiný důvod neplatnosti posuzovaného dodatku, jak nově uplatnila stěžovatelka, která neplatnost předmětného dodatku č. 3 nově spatřovala i v tom, že žalovaná při jednáních podmínila uzavření tohoto dodatku navýšením hodnoty bodu z 0,53 Kč na

0,61 Kč. Dle přesvědčení stěžovatelky žalovaná tak využila ekonomické tísně stěžovatelky, nicméně soud I. stupně toto tvrzení stěžovatelky neshledal opodstatněným.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 26. března 2001 () rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým i právním posouzením věci soudem I. stupně a s tvrzeními stěžovatelky, v podstatě shodnými s odůvodněním ústavní stížnosti, se v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádal ( ).

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky bylo její tvrzení, že dovolací soud dospěl k nesprávnému závěru při aplikaci ust. tím, že vycházel z nesprávného skutkového základu. Ústavní soud však není další instancí v systému obecných soudů a jeho ingerence do jejich rozhodovací činnosti je vázána podmínkou, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod některého z účastníků řízení; nepřísluší mu proto přezkoumávat zákonnost, příp. správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a jelikož právní názor dovolacího soudu je založen na témže skutkovém základě jako zrušené rozsudky obecných soudů I. a II. stupně, není opodstatněné ani tvrzení stěžovatelky stran toho, že dovolací soud své rozhodnutí "neopřel o skutečně zjištěný stav".

Obdobně nedůvodná jsou obecně koncipovaná tvrzení stěžovatelky stran neprovedení "odůvodněných důkazních návrhů". Jak vyplývá z rozhodovacích důvodů obecného soudu I. stupně (odůvodnění jeho rozhodnutí), soud nepřipustil výslech svědků (dr. S.K., dr. J.P., CSc.) pro jejich nadbytečnost, což také přiměřeným a postačujícím způsobem zdůvodnil. Výtky stěžovatelky stran tohoto procesního rozhodnutí obecného soud nejsou namístě, neboť obecné soudy ani ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu nemají povinnost provést všechny důkazy navržené účastníky řízení (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), a proto v dané věci a v daných souvislostech je opačné tvrzení stěžovatelky nedůvodné.

V nálezu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., vydání 1., č. 154, Praha 2000), na který se stěžovatelka odvolává, Ústavní soud vyložil, že pokud procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje současně odstranění nedostatku podmínek řízení, nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit; odkaz stěžovatelky na tento nález Ústavního soudu není proto pro odlišné skutkové okolnosti a ústavněprávní aspekty případný.

Konečně ani tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud porušil její právo vyjádřit se k věci, neboť o ní rozhodl bez jednání, není důvodné. Dovolání je mimořádným prostředkem, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu; podmínky jeho přípustnosti jsou striktně vymezeny zákonem a dokazování, pokud se výjimečně provádí, směřuje jen k prokázání důvodů dovolání ( al. 1 ), a proto se v odvolání rozhoduje zpravidla bez jednání ( al. 1 ). V takto zákonem stanoveném postupu

(d) nelze spatřovat vady protiústavní povahy.

Nelze proto než uzavřít, že napadená rozhodnutí soudů I. i II. stupně vycházela především z právního názoru dovolacího soudu, jímž jsou tyto soudy vázány ( ve spojení s ), a za situace, kdy nebylo shledáno procesní pochybení v postupu obecných soudů, nemohlo dojít k porušení d, mimo jiné též proto, že v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy vyložily, které skutečnosti mají za prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily ( ).

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jednak povahou stížnostních důvodů, jednak ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázána.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. listopadu 2001