Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 146/2000

Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999, sp. zn.

, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. března 1999, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999 ( -63), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. března 1999 ( -42), jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 109.150,-Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, odůvodněného tvrzením, že žalovaný ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. prosince 1996 ( ) ve znění usnesení ze dne

8. prosince 1997 ( -106) nevydal část pozemku, kterou bez právního důvodu užíval jako parkoviště; proto stěžovatel na vedlejším účastníkovi (městu Slaný) požadoval úhradu ušlého zisku za pronájem parkoviště za dobu od 16. 4. 1997 do 12. 3. 1998.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody stěžovatelových opravných prostředků proti rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel zpochybnil skutková zjištění obecných soudů, a tvrdil, že " postupem obecných soudů došlo k bezprecedentnímu zásahu do jeho vlastnických práv, napadená rozhodnutí obecných soudů byla v rozporu s provedenými důkazy a konstantní judikaturou a v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem věci". Takto obecné soudy svými rozhodnutími porušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo dané d, a to jejím ,

d a y ČR.

Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty svého tvrzení stran porušení jeho (ústavně zaručených) práv a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností a současně podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to z důvodů uvedených v a d) (dále jen ).

Ze spisového materiálu vyplývá, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, se zabýval podaným dovoláním v rozsahu stanoveném příslušnými ustanoveními , že usnesením ze dne 23. srpna 2001 ( ) dovolání odmítl a že své rozhodnutí odůvodnil tím, že nezjistil ( ) vady, které by založily přípustnost stěžovatelova dovolání. Svůj závěr o tom, že v daném případě se nejedná

o rozhodnutí, které by mělo, z důvodů uvedených v dovolání, zásadní právní význam, Nejvyšší soud ČR přiměřeným způsobem ( ) zdůvodnil, takže postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a tedy způsobem ústavně konformním, a proto svým rozhodnutím nezasáhl do stěžovatelových základních práv, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje vůči důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy

(k tomu srov. např. nález ve věci 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat.

V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal ani protiústavní vady ani extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, z nichž obecné soudy vycházely, případně že by jimi byly opomenuty všechny námitky stěžovatele.

Stěžovatel se ostatně mýlí, pokud má za to, že vlastnické právo k předmětnému pozemku na něj přešlo dnem právní moci rozsudku obecného soudu; otázku nabytí vlastnického práva řeší ust. a realizace převodu vlastnictví nastává až jeho intabulací do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů (zák. č.

).

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr jeho, a neuvádí-li skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva, na které (odkazem na příslušný článek d a y ČR) poukazoval stěžovatel, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. listopadu 2001