Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 404/01

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti, kterou podal J.Š., zastoupený JUDr. T.D., proti rozhodnutí Minsterstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 25. dubna 2001, čj. 44/13461/26.3.2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 2. července 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí ministerstva, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ú., ze dne 6. března 2001, čj. Z/17/2001-00/Ms, kterým byl zaměstnavateli stěžovatele udělen předchozí souhlas k rozvázání pracovního poměru v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel je zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, a proto jeho zaměstnavatel o takové rozhodnutí příslušný úřad práce požádal. Správní orgán zahájil řízení ve věci a zaslal stěžovateli výzvu k dostavení se k jednání dne 16. února 2001. Stěžovatel však požádal o přeložení jednání s tím, že má v úmyslu nechat se při jednání u správního orgánu zastupovat advokátem. Správní orgán proto nově nařídil jednání na den 5. března 2001, avšak ani do této doby se stěžovateli nepodařilo zajistit si právní zastoupení, neboť požadoval zastoupení bezplatné. Dne 6. března 2001 vydal úřad práce rozhodnutí, kterým byl předchozí souhlas k rozvázání pracovního poměru zaměstnavateli udělen. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.

Stěžovatel se domnívá, že tím, že správní orgán nezohlednil jeho žádost o jednání za účasti právního zástupce, byl zkrácen na svých právech, neboť podle d (dále jen "") má každý právo na právní pomoc v řízení před soudem, státními orgány či orgány veřejné moci, a to od již počátku řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR - za kterého se vyjádřila ředitelka odboru 44. Ta shrnula řízení před správním orgánem prvého stupně a uvedla, že na základě žádosti stěžovatele bylo nařízeno jednání na 5. března 2001, když ho současně vyzval, aby se v určené lhůtě vyjádřil k předmětu řízení ( , , ve znění pozdějších předpisů - dále jen ""). Současně byl stěžovatel upozorněn na skutečnost, že po marném projití lhůty vydá správní orgán rozhodnutí. V den, na který bylo jednání nařízeno, pak stěžovatel požádal, aby bylo řízení ve věci přerušeno. S ohledem na nesouhlas druhého účastníka správního řízení s přerušením řízení však nebyl splněn požadavek dle , a proto úřad práce ve věci rozhodl. Správní orgán tedy stěžovateli nebránil, aby se dal zastoupit, nýbrž se snažil jeho požadavkům vyhovět, ovšem při zachování předpisů o správním řízení. Dle názoru účastníka stěžovateli také nic nebránilo dát se zastoupit v průběhu odvolacího řízení. S ohledem na skutečnost, že správní řízení obvykle probíhá bez právního zastoupení účastníků, přísluší správním orgánům povinnost účastníky řádně poučit, aby pro neznalost předpisů neutrpěli újmu. V daném případě tomu tak bylo, a ani stěžovatel nedostatek poučení nenamítá. Kromě toho vydání předchozího souhlasu k rozvázání pracovního poměru dle nezbavuje stěžovatele možnosti uplatnit práva z neplatného rozvázání pracovního poměru dle .

Na základě uvedených okolností proto účastník navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.

Po zvážení obsahu podání a vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především je třeba uvést, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, které by se přímo dotýkalo práv či povinností stěžovatele a bylo by tak způsobilé zasáhnout do jeho ústavních práv. Z tohoto důvodu také nejsou tato rozhodnutí považována za přezkoumatelná obecnými soudy ve správním soudnictví. (viz. např. Rs 321 6A/95, SoJ, 98, 14; 427). Je tedy třeba souhlasit s názorem uvedeným ve vyjádření účastníka řízení, že hlavním prostředkem ochrany práv účastníka je především možnost domáhat se, v případě dání výpovědi, ochrany podle ustanovení . Z tohoto pohledu by bylo tedy možné hodnotit ústavní stížnost i jako nepřípustnou.

Kromě toho je třeba uvést, že stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího orgánu, ačkoliv pochybení samo spatřuje v rozhodnutí a postupu správního orgánu prvého stupně. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že poté, co předložil správnímu orgánu žádost o přeložení jednání, kontaktoval několik advokátů písemně, ačkoliv mu byla známa lhůta, kterou mu správní orgán poskytl, i následky jejího projití. Bylo tedy v zájmu stěžovatele, aby si požadované právní zastoupení zajistil co nejdříve. Takovým postupem by se také vyhnul situaci, že první jednání s právním zástupcem měl teprve v den, na který bylo nově nařízeno jednání před správním orgánem. Je tedy zjevné, že stěžovatel se do situace, z níž viní správní orgány, dostal i vlastním postupem.

Ústavní soud tedy v projednávané věci neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv, konkrétně práva na právní pomoc v řízení před orgány veřejné moci od počátku řízení dle y. Napadené rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí nebylo způsobilé takový zásah vyvolat a ani jej nevyvolalo.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. listopadu 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu