Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 417/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného advokátem Mgr. J. K., proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. , a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením zamítl Okresní soud v Mladé Boleslavi žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal jeho nabídku písemného slibu a peněžité záruky.

V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením tohoto soudu, sp. zn. , ze dne 7. 3. 2001, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle názoru okresního soudu důvod vazby nepominul tím, že bylo proti stěžovateli zastaveno trestní stíhání pro skutek dle § 247 odst. 1 písm. a), d) trestního zákona, protože i skutek, pro který trestní stíhání pokračuje, má majetkovou povahu a jedná se o skutek podstatně závažnější (trestní sazba 2-10 let odnětí svobody, která ve věci stěžovateli hrozí). Okresní soud dále poukázal na to, že s přihlédnutím k předchozí trestné činnosti stěžovatele stejného (majetkového) charakteru, se tak na trvání důvodu vazby dle § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu nic nemění. Písemný slib obžalovaného (stěžovatele) a nabízenou peněžitou záruku nepovažuje soud s ohledem na jeho dosavadní "nepříliš dobrou pověst a velkou závažnost stíhaného skutku" za dostatečné a proto je nepřijal.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že se okresní soud žádostí stěžovatele dostatečně zabýval a nepochybil, když dospěl k závěru, že důvod vazby má nadále "reálný podklad v konkrétních skutečnostech" zejména v předchozích odsouzeních a v jejich úzké časové návaznosti. Přesto, že ohledně některých odsouzení platí " fikce zahlazení", je krajský soud toho názoru, že je nelze zcela pominout a že je k nim třeba přihlížet jako ke skutečnostem svědčícím o sklonu stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti. Za rozhodující pro svůj úsudek považuje krajský soud rozhodnutí, u nich se k fikci zahlazení nepřihlíží (např. rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. , jímž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a další). Dodává, že s "osvědčením" ve zkušební době podmíněného propuštění není spojeno zahlazení odsouzení a proto názor stěžovatele, že k tomuto odsouzení nelze přihlížet, je třeba odmítnout. Dále má krajský soud za to, že právě stěžovatelova předchozí odsouzení potvrzují, že se majetkové trestné činnosti dopouští soustavně a že ho neodradila ani zkušenost s výkonem trestu. Krajský soud považuje tyto konkrétní skutečnosti za dostatečně odůvodňující obavu, že by stěžovatel v trestné činnosti stejné povahy pokračoval. Krajský soud rovněž jako správné hodnotí i to, že soud I. stupně nepovažoval písemný slib stěžovatele a peněžitou záruku za dostatečnou náhradu vazby, poněvadž i on je přesvědčen, že při prokazatelně hlubším morálním narušení stěžovatele nelze očekávat, že svůj slib dodrží ani ve spojení s peněžitou zárukou. Právě tak prý nelze očekávat, že by se stěžovatel nechal ovlivnit výchovným prostředím sestry a matky, jestliže na ně nedbal již řadu let, jak o tom svědčí jeho předchozí trestná činnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle d (dále jen "") a že ve svých důsledcích byly porušeny i , 5y. Považuje obě napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná především proto, že v nich údajně není obsaženo řádné odůvodnění existence a trvání vazebního důvodu. Domnívá se zejména, že v jeho předchozích odsouzeních nelze spatřovat dostačující okolnosti pro odůvodnění vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Je přesvědčen, že důvodem vazby podle tohoto ustanovení by nemělo být "jen obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčené trestné činnosti".

Stěžovatel rovněž napadá výroky soudů, pokud nepřijaly nabídku písemného slibu a peněžité záruky. Ani tento výrok prý není řádně odůvodněn, protože nestačí, jestliže soudy poukazují na jeho trestní minulosti a na hlubší morální narušení. Soudy tak prý vyslovily názor, že osoba v minulosti vícekrát soudně trestaná "bude obligatorně vzata do vazby a obligatorně z ní nesmí být propuštěna". Dále prý soudy při rozhodování o přijetí nabídky peněžité záruky nezhodnotily kritéria uváděná v § 73a odst. 3 trestního řádu (např. hodnocení osob nabízejících složení peněžité záruky, jejich majetkové poměry).

Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Okresní soud v Mladé Boleslavi a dále Okresní státní zastupitelství v Mladé Boleslavi a Krajské státní zastupitelství v Praze. Krajský soud v Praze se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Okresní soud v Mladé Boleslavi nepovažuje stížnost stěžovatele za důvodnou a odkazuje v plném rozsahu na napadené rozhodnutí. Současně sděluje, že dne 17. 10. 2001 vydal rozsudek, jímž stěžovatele spolu s dalšími obžalovanými uznal vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona, avšak tento rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť stěžovatel se odvolal.

Okresní státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Krajské státní zastupitelství nepovažuje výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti za důvodné. Napadená rozhodnutí jsou prý věcně správná a přezkoumatelným způsobem odůvodněná. Krajské státní zastupitelství však současně uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem - ve smyslu ustanovení y ČR - je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu. Jeho součástí je i řádné odůvodnění usnesení tak, jak vyplývá z ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Ústavní soud usuzuje, že důvody pokračujícího zásahu do osobní svobody stěžovatele (zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a nepřijetí nabízeného písemného slibu a peněžní záruky) jsou v odůvodnění napadených usneseních dostatečným způsobem vyjádřeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud dále připomíná, že v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu jsou normovány pouze alternativní důvody tzv. předstižné vazby (oproti taxativně vymezeným důvodům obsažených v předcházejících písmenech tohoto odstavce); nelze přirozeně s naprostou jistotou očekávat, že budou vždy naplněny, např. že obviněný bude pokračovat v trestné činosti (arg. návětí § 67 "odůvodňující obava") Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přiměřeně konkrétně a dostatečně podrobně odůvodnily svoji obavu z pokračování v trestné činnosti stěžovatele právě tím, že v napadených usneseních připomínají jeho předcházející trestnou činnost majetkové povahy a současně i zkušenost z předcházejících odsouzení, k nimž došlo před časem ne příliš vzdáleným ("předchozí trest vykonal 28. 8. 2000, nelze tuto dobu považovat za dlouhou" - srov. č.l. 3 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ). Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu "by důvodem vazby nemělo být jen obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčené trestné činnosti". Tak tomu totiž v souzené věci není a napadené rozhodnutí na takto všeobecném odůvodnění nejsou budována.

Pokud stěžovatel brojí proti nepřijetí jím nabízeného písemného slibu a peněžité záruky, Ústavní soud znovu poukazuje na ustálenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů. Tyto zásahy jsou přípustné nikoliv z důvodů ochrany zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti. Podle názoru Ústavního soudu je v zásadě irelevantní, z jakých důvodů obecné soudy nepřijaly nabídku písemného slibu obviněného a peněžité záruky, neboť takové rozhodnutí zpravidla roviny ústavnosti nedosahuje. Postačuje - a to je zřejmé v napadených usneseních - jestliže obecné soudy zamítnutí takové nabídky přiměřeně a konkrétně odůvodní. To se v souzené věci také stalo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu