Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 415/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. M. E., advokátem, proti rozhodnutí dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Prostějově ze dne 21. 3. 2000, č. j. ORPV-1050/DS-99, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje policie ČR ze dne 11. 5. 2000, č. j. PJM-402/DS-odv-2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Prostějově (dále jen "dopravní inspektorát") ze dne 21. 3. 2000, č. j. ORPV-1050/DS-99, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje policie ČR ze dne 11. 5. 2000, č. j. PJM-402/DS-odv-2000. Uvedeným rozhodnutím dopravního inspektorátu bylo stěžovateli v souladu s ust. , o řidičských průkazech, s odkazem na ust. téže vyhlášky, odňato řidičské oprávnění pro ztrátu spolehlivosti k řízení motorových vozidel v rozsahu skupin A, B, M. V odůvodnění dopravní inspektorát uvedl, že stěžovatel se v době posledních dvou roků opakovaně dopustil dopravních přestupků, spáchaných závažným porušením pravidel silničního provozu, z jejichž povahy a četnosti vyplývalo, že nemá dostatek kázně potřebné pro bezpečnost silničního provozu ani ochoty dodržovat stanovené právní normy. Krajský dopravní inspektorát odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel je toho názoru, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení , 4 y ČR, jakož i , , 3, a d. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti především uvedl, že rozhodnutí jsou údajně v rozporu se "základní ústavní zásadou zákonnosti", jelikož byla vydána na základě , o řidičských průkazech, který dle něj zrušením vládního , o provozu na silnicích, ve znění zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. , jež obsahovalo zmocnění k jeho vydání, ztratil oporu v zákoně. Podle stěžovatele nelze bez výslovného ustanovení obsaženého v zákoně č. , o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích, kterým bylo zmíněné vládní nařízení zrušeno, považovat , o řidičských průkazech za prováděcí předpis ve smyslu zmocnění tohoto zákona. Dále stěžovatel brojil proti připuštění prý nepřípustně širokého správního uvážení při posuzování, zda řidič je či není spolehlivý k řízení motorových vozidel a v této souvislosti Ústavnímu soudu navrhl, aby zrušil část ustanovení , o řidičských průkazech, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") na ústavní stížnost. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda ( ). Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení cit. zákona sice umožňuje, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, to však jen v případě, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Co se týče otázky interpretace zákona, Ústavní soud již dříve judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, což značí, že ho nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (viz. např. nález Ústavního soudu sp.zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, č. 19). Vedle dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením je druhou podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí, přičemž sama obecnost dosahu není podmínkou dostatečnou. Je nezbytné, aby byla splněna i podmínka zvláště kvalifikovaného, podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele. K tomu v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo a stěžovatel se ostatně ani aplikace uvedeného ustanovení v ústavní stížnosti nedomáhal.

Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje byla v daném případě žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu podle ust. , části páté Napadená rozhodnutí nejsou ze soudního přezkumu vyloučena a soudy je také v praxi přezkoumávají (viz. např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. , SoJ. 2000, 5: 444). Jelikož stěžovatel v daném případě žalobu ve správním soudnictví nepodal, resp. napadl ústavní stížností přímo rozhodnutí správního orgánu, nevyčerpal tím všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práva. Nad rámec uvedeného nutno připomenout, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, jejíž smysl reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. V neposlední řadě se v tomto přístupu odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, neboť nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Byla- li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím podle ustálené judikatury Ústavního soudu i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení právního předpisu, podaného spolu s touto stížností, jelikož takový návrh sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. listopadu 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu