Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 491/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti I.Č. a E.Č., zastoupených JUDr. R.F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2000, č.j. -126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2000, č.j. -126, jimiž ve věci výkonu rozhodnutí proti povinnému I.P., pro částku 93.850,- s přísl., bylo pravomocně rozhodnuto tak, že z rozdělované podstaty ve výši 462.862,78 Kč připadá ČR - Okresnímu soudu ve Zlíně na nákladech řízení částka 6.008,-Kč, zástavnímu věřiteli KB, částka 456.854,78 Kč, a stěžovatelům (oprávněným), OSSZ a ČS, nepřipadá nic.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jakož i zásada rovnosti účastníků před zákonem. Výsledek celého řízení považují za nespravedlivý, neboť to byli oni, kteří své nároky z vlastní iniciativy uplatnili u soudu, následně podali návrh na výkon rozhodnutí a svými stížnostmi iniciovali dražbu nemovitostí, a zaplatili jak náklady nalézacího řízení, tak i náklady výkonu rozhodnutí. KB, kromě své přihlášky do rozvrhového řízení, neprojevila žádnou iniciativu, naopak přes několikeré jejich upozornění zůstala pasivní a připustila tak, že předmět dražby byl za období nečinnosti soudu v podstatě zcela zdevastován, ztratil svoji původní hodnotu a byl vydražen za daleko nižší cenu, než při normálním běhu věcí. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, dle něhož zástavní věřitel, který se přihlásil v rámci rozvrhového řízení, má právo být uspokojen přednostně, pokud zástavní právo vzniklo dříve, než pohledávka stěžovatelů, a v tomto směru argumentují obdobně, jako v odvolání. Mají za to, že v jejich případě měli být uspokojeni především žalobci, jinak celý postup exekuce ztrácí jakýkoliv smysl. Způsob, jakým obecné soudy aplikovaly ust. , ve znění do 31. 12. 2000, byl dle jejich názoru v rozporu se smyslem zákona.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávný výklad ust. , ve znění před novelou, kdy krajský soud toto ustanovení vyložil tak, že pohledávky této (čtvrté) třídy je třeba uspokojit podle pořadí jejich vzniku, nikoliv podle pořadí, jak je uvedeno v tomto ustanovení. Tento výklad považuje za výklad, který je v souladu se zajišťovací a uhrazovací funkcí zástavního práva, které působí vůči všem třetím osobám a nemůže být proto narušeno v rámci řízení o výkon rozhodnutí, jak požadují stěžovatelé, neboť by tak byl popřen jeho smysl a účel. Z uvedených důvodů nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelů, či ústavně nekonformní interpretaci zákonných ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výkladem ust. , ve znění platném do 31. 12. 2000, jak byl uskutečněn obecnými soudy. Odlišné právní názory Ústavního soudu ohledně výkladu "obyčejných" zákonů obecnými soudy, jsou-li takové, mohou být důvodem pro zásah Ústavního soudu jen v případech zcela výjimečných, kdy je prima facie zřejmé, že se jedná o výklad zcela extrémní, vybočující z mezí ústavnosti. O takový případ však ve věci stěžovatelů nejde. Právní názor ohledně aplikace ust. , ve znění do 31. 12. 2000, tedy že pohledávky uvedené ve čtvrté třídě se uspokojují podle jejich pořadí, přičemž, jde-li o pohledávky zajištěné zástavním právem, je třeba přihlédnout zejména k ust. a cit. zákona, je v souladu s judikaturou obecných soudů (viz. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 1998, Rc 80/99 , uveřejněné v SoJ. 99, 8: 229, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, Rc 38/97, Cdon 378/96, uveřejněné v SoJ. 97, : 105). Tyto právní názory pak v současně platném znění vyjadřuje ust. , přičemž zejména odst. 5 tohoto ustanovení výslovně jako skutečnost pro pořadí rozhodující určuje u práva zajištěného právem zástavním den vzniku tohoto práva. Jiný výklad by ostatně, jakkoli se může na první pohled jevit stěžovatelům jako nespravedlivý, popíral smysl a účel zajištění závazku touto formou, ale i zajištění závazku obecně. Vzhledem k uvedeným závěrům konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, a z těchto důvodů považuje tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv za zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2001