Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 279/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného Mgr. Z.P., proti usnesení policejního orgánu, Policie České republiky, ze dne 22. 9. 2000, č.j. ORCH-654/CH-TČ-2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 7. 5. 2001 a doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2001, napadl stěžovatel usnesení policejního orgánu, Policie České republiky, ze dne 22. 9. 2000, čj. ORCH-654/CH-TČ-2000, a tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím policejní orgán jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu a d (dále jen " "), neboť tím, že ve výrokové znělce napadeného usnesení o odložení věci konstatoval, že se stěžovatel dopustil trestného činu výtržnictví dle trestního zákona, stejně tak jako v odůvodnění tohoto rozhodnutí blíže rozvádí důvody a úvahy, které jej k tomuto zjištění vedly, "si činí rozhodující orgán názor o vině zcela v rozporu se zásadou presumpce neviny". Namítá, že dle y jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy a dále se domnívá, že byla porušena jeho práva tím, že nebyl poučen o právu trvat na pokračování trestního stíhání, nebylo mu stěžované usnesení vyšetřovatele vůbec doručeno, resp. mu bylo doručeno až po jeho stížnosti řešené státní zástupkyní OSZ, která však "pochybení v jednání policejního orgánu neshledala". Dodává, že v dané věci nebyla zjednána náprava ani v řízení před Okresním státním zastupitelstvím v rámci přezkoumání postupu policejního orgánu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyjádření policejního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, a vyžádaného spisového materiálu, sp. zn. ORCH-654/CH-TČ-2000, se podává, že dne 21. 6. 2000 byl u Policie České republiky, přijat od OSZ podnět (Zn 237/2000) k prošetření trestního oznámení J.B., týkající se podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona stěžovatelem. Uvedený podnět byl následně policejním orgánem prošetřen, když ve věci byl vyslechnut podezřelý J.B., dále pak k dané věci další tři další osoby v postavení osob podávajících vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu. Policejní orgán po provedeném volném hodnocení důkazů dospěl k závěru, že se obviněný (stěžovatel) trestného jednání dopustil. Po vyhodnocení výsledků šetření věc dle ustanovení § 159 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadeným usnesením, poté co shledal, že se na trestný čin výtržnictví dle ustanovení § 202 odst. 1 trestního zákona vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, když k inkriminovanému jednání došlo prokazatelně v roce 1996 a 1997, odložil. Citováno z výrokové znělky tohoto usnesení vyšetřovatel uvedl: " ... odkládám oznámení J.B., podnikatele, týkající se trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil: J.B. ..."(obdobně potom konstatováno i v odůvodnění označeného rozhodnutí).

Po zjištění těchto skutečností Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle ) písm. d) y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y [ ) písm. a) ], a to ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti ( ). Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. V citovaném ustanovení jsou vymezeny znaky osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že sama se za takového účastníka považuje, a případně se cítí být dotčena takovýmto rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby tato osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s touto bylo jednáno.

Pojem účastník řízení trestní řád nezná, je však na místě v případě souzené věci vyjít z toho, zda lze stěžovatele považovat za osobu, proti níž bylo vedeno trestní řízení podle této procesní normy. Takovou osobou je dle stávající platné právní úpravy podezřelý, když se proti němu konají úkony před sdělením obvinění (např. dle § 76, § 82 odst. 4, § 83b odst. 4 trestního řádu), dále jím s ohledem na dané procesní stadium, k němuž se řízení upíná, může být obviněný, obžalovaný a odsouzený. V žádném z takto zmíněných procesních postavení se stěžovatel v posuzované věci neoctl, a tudíž účastníkem předmětného trestního řízení nebyl. Vyjádřeno jinými slovy, nebyla naplněna jedna z podmínek vyžadovaných ustanovením . Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nebyl účastníkem předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a je tedy osobou neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Pro úplnost k námitce stěžovatele, že nebyl poučen o svém právu trvat na pokračování v trestním stíhání, Ústavní soud uvádí, že domáhat se pokračování v trestním stíhání je z povahy věci samé oprávněním náležejícím pouze osobě, které bylo sděleno obvinění a v jejíž věci bylo trestní stíhání zastaveno z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b) nebo h) trestního řádu, tedy mimo jiné i v případě, kdy k jeho zastavení došlo v důsledku amnestie prezidenta republiky. O takový případ se však v souzené věci nejedná, trestní stíhání vůči stěžovateli nebylo zahájeno (§ 12 odst. 10 ve spojení s § 160 odst. 1 trestního řádu), tudíž by v něm nebylo ani možné pro jeho absenci pokračovat.

Ze shora vyložených důvodů, jakkoliv měl za to, že napadený postup policejního orgánu, jímž tento vyjádřil ve výrokové znělce stěžovaného rozhodnutí svůj závěr o vině stěžovatele, principům právního státu neodpovídá (když tato pravomoc dle y přísluší pouze soudu), Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.

Nad rámec argumentace podané v ústavní stížnosti (když není jejím odůvodněním vázán), Ústavní soud poznamenává, že i v případě kvalifikace napadeného rozhodnutí (jakožto aktu orgánu veřejné moci vydaném ve stěžované části mimo pravomoc tohoto orgánu) jako rozhodnutí představujícího "jiný zásah orgánu veřejné moci" vůči stěžovateli ve smyslu písm. d) y ČR, nemohl by návrh stěžovatele věcně projednat, když by tomuto projednání bránila ta skutečnost, že v době jeho podání již marně uplynula lhůta stanovená . Podáním ze dne 21. 2. 2001, doručeným Policii ČR, označeným jako "stížnost proti usnesení" se stěžovatel domáhal zrušení citovaného usnesení. Pokud by Ústavní soud vycházel z toho, že nejpozději tímto dnem se stěžovatel dověděl o tomto tvrzeném zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv (vykládaje počátek 60 denní lhůty co nejpříznivěji ve prospěch stěžovatele), jednalo by se o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2001

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj