Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 36/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. Ch., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1999, č.j. -35, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1999, č.j. -16, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2000 a jež byla doplněna podáním došlým Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2001 a následně dne 22. 8. 2001, domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1999, č.j. -16, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž navrhoval, aby žalovanému Č., a.s., bylo uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 394.645,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za výkon funkce člena dozorči rady žalovaného. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č.j. -35, citovaný rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.

Stěžovatel - který podal dovolání k Nejvyššímu soudu v souladu s ustanovením , neboť měl za to, že citované napadené rozhodnutí Městského soudu je po právní stránce zásadního významu a že byly splněny podmínky ustanovení a d) - poukázal v ústavní stížnosti na skutečnost, že ústavní stížnost podává "z důvodu procesní opatrnosti", pokud by dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání je nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v základních práv a svobod (dále jen " "), neboť citovaným rozsudkem Městského soudu Praze bylo zasaženo "do rovnosti v právu stěžovatele a ostatních členů orgánu žalovaného, zejména v nároku na přiměřenou odměnu za vykonanou práci". Stěžovatel se dále domnívá, že bylo porušeno jeho právo dle , neboť Městským soudem v Praze nebyly bez jakéhokoliv odůvodnění provedeny jím navrhované důkazy a uvedený soud naopak vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování.

Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti (došlé Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2001) v prvé řadě uvedl, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 4. 2001 č.j. -43, připustil dovolání, leč nicméně rozhodl, že se stěžovatelovo dovolání zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel dále konstatoval, že trvá na ústavní stížnosti, žádá Ústavní soud, aby pokračoval v řízení o ní a v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhl zrušení ustanovení , jehož uplatněním prý nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti, a který je v rozporu s u.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2001, č.j. -43, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání podle ustanovení přípustným. Vzdor tomu se dovolací soud nemohl v projednávané věci zabývat namítanými vadami podle ustanovení , neboť jestliže je přípustnost dovolání založena podle ustanovení , je dovolatel oprávněn napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu uvedeného v , popřípadě z důvodů uvedených v a Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší sodu dovolání podle ustanovení , části věty před středníkem , zamítl.

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel, který podal ústavní stížnost toliko proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze (a Obvodního soudu pro Prahu 1) a nikoliv též proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu (jímž bylo mimo jiné dovolání připuštěno), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení ).

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2001

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj