Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 479/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené JUDr. M.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, č.j. -54 a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 2000, zn. 1194/00, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, č.j. -54 a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 2000, zn. 1194/00. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo podle , ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě"), rozhodnuto výrokem pod bodem I. tak, že oprávněné osoby (vedlejší účastníci) H.B., V.Č. a J.Č. jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí v k.ú. H. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí předmětné nemovitosti - volné plochy - byly původně povinnou osobou zařazeny do dražby podle , ač to bylo v rozporu s ust. cit. zákona i s ust. zákona o půdě. Na základě toho předmětné pozemky získal právní předchůdce stěžovatelky, když byl ujištěn, že nejsou předmětem restitučních nároků, které by přecházely na vydražitele. Pokud k tomu ovšem došlo, je nutno tento převod podle názoru rozhodujících orgánů veřejné moci pokládat za neplatný.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v , a 3 a d ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti zopakovala dosavadní průběh řízení a jeho výsledky a zejména zdůraznila, že její právní předchůdce předmětné pozemky získal v dobré víře, neboť byl ujištěn, že dražené pozemky nejsou předmětem restitučních nároků. Je toho názoru, že vlastnické právo k pozemkům právní předchůdce řádně nabyl na základě příklepu ve veřejné dražbě dne 16. 12. 1993. Odmítání nabytí vlastnického práv v dobré víře je jen výsledkem dnešní výkladové praxe státních orgánů, která ale není v souladu s dnešními potřebami společnosti. Napadená rozhodnutí tak představují zásah do vlastnického práva chráněného y a znamenají vznik nové újmy, což v konečném důsledku představuje právem nezdůvodnitelnou diskriminaci jeho vlastnického práva a zvýhodnění a současně i zneužití vlastnických práv vedlejších účastníků. Jiný výklad by byl podle jejího názoru neslučitelný s principy demokratického státu, s principy tržní ekonomiky a v konečném důsledku by znemožňoval výkon u zaručeného práva podnikat. Stěžovatelka je toho názoru, že v zájmu ochrany práv nabytých v dobré víře napadenými rozhodnutími měly být upraveny poměry mezí ní a vedlejšími účastníky alespoň tak, že v její prospěch mělo být přinejmenším zřízeno věcné břemeno k předmětným pozemkům spočívajícím v oprávnění umístit stavbu na těchto pozemcích.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podanému opravnému prostředku nevyhověl, když zaujal názor, že předmětné pozemky byly na právního předchůdce stěžovatelky převedeny v rozporu s ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě, a proto je nutno na tento převod hledět jako na neplatný ze zákona. V dalším odkázal na svoji argumentaci na str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku, a poukázal na názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí

sp. zn.

, podle něhož vzhledem ke smyslu zákona o půdě je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, neboť jiný výklad by činil ustanovení zákona o půdě bezcenným. Rozsudkem soudu nebyl porušen y ve vztahu ke stěžovatelce, když zákonem o půdě je v ustanovení stanovena neplatnost právních úkonů, kterými by povinná osoba převedla majetek dotčený restitučním nárokem do vlastnictví jiného. Pokud se týká námitky, že ve prospěch stěžovatelky mělo být zřízeno k vydávaným nemovitostem věcné břemeno spočívající v oprávnění umístit stavbu na těchto pozemcích, tento důvod nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu stěžovatelka v opravném prostředku neuvedla. Dle názoru soudu nezřízení věcného břemene, tak jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, nelze hodnotit jako zneužití vlastnictví na újmu práv druhých ( y). Rovněž dle názoru soudu v daném případě nedošlo k porušení práva stěžovatelky podnikat, zaručeného článkem 26 odst. 1 y. Z uvedených důvodů má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Magistrát hl.m., pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.

J.Č. se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal a uvedl, že ke dni 11. 9. 2001 předmětné pozemky nejsou zastavěny.

Vedlejší účastník V.Č. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastnice H.B. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. a správní spis Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 3025/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecného soudu a správního orgánu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a obecným soudem, a snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy či správními orgány a z něho vyvozené právní závěry. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních (s výjimkou požadavku na zřízení věcného břemene), a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Při rozhodování o ústavních stížnostech není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, za předpokladu, že se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích. I když Ústavní soud bere v úvahu, že stěžovatelka předmětné pozemky nabyla v dobré víře, právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích považuje za ústavně konformní a odpovídající jeho judikatuře (ciz výše cit. nález ve věci

sp. zn.

, publikovaný pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Rozhodování ve věcech upravených zákonem o půdě pak nemůže být považováno za zásah do ústavních práv stěžovatelky zakotvených v či v y. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu nejsou nijak dotčena práva stěžovatelky uplatnit případné nároky související s tím, že byla uvedena, jak tvrdí, v omyl postupem organizátorů dražby.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 10. 2001

JUDr.Pavel Varvařovský

předseda senátu