Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 597/01

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 37/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud obdržel dne 12. 10. 2001 ústavní stížnost JUDr. J.B., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 37/2001, jímž byla v neveřejném zasedání zamítnuta jím podaná stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. , vydanému v trestní věci proti J.K. Tímto usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání J.K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. , jímž byl uznán vinným mimo jiné trestným činem vraždy podle , odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákona, ve znění novely č. , dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu. Ústavní stížnost, podrobně věcně zdůvodněnou, podává ministr spravedlnosti s tvrzením, že Nejvyšší soud ČR projednáním stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání porušil jeho ústavně zaručené právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti ve smyslu d.

Ústavní soud [tak jak mu to ukládá ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru pak dospěl k závěru, že ministra za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti považovat nelze.

Podle , jenž je tím zákonem, který má na mysli y ČR, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení , podle jehož odst. l písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Tak tomu však v případě ministra spravedlnosti není, neboť jako představitele státního orgánu jej za osobu fyzickou nebo právnickou ve smyslu ustanovení považovat nelze. I když je subjektem (a to jediným), z podnětu jehož návrhu se řízení o stížnosti pro porušení zákona zahajuje (§ 266 odst. 1 trestního řádu), oprávnění podávat tento mimořádný opravný prostředek, tzv. úřední opravný prostředek, mu přísluší právě jen jako představiteli orgánu státu. Právě proto ministr, jako představitel orgánu státu, plnící svou roli v oblasti veřejného práva, není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. (Pro srovnání možno odkázat na závěry, které plénum Ústavního soudu přijalo ve svém stanovisku, sp. zn. .)

Jinak vyjádřeno, definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle písm. d) y ČR, jakož i ., je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Takovou osobou však ministr není. Ministr, který vystupuje v pozici orgánu státu i při podávání stížnosti pro porušení zákona, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Na uvedeném závěru pak v dané věci nemůže nic změnit ani fakt, že řízení, z něhož napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vzešlo, bylo zahájeno k návrhu ministra spravedlnosti, podaného ve prospěch obviněného.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, aniž byly posuzovány její argumenty věcné, podle odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2001

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj