Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 444/2000

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky OWS

zastoupené advokátem JUDr. V. F., o ústavní stížnosti proti

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca

91/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka

řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. -8, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

základních práv chráněných y základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a y ČR, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj.

11004/1-2069/12/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti

rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní

soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu

ručiteli (stěžovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka pana P. K., kterou jí byla uložena povinnost uhradit

celní dluh ve výši 310.791,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem

stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatelka za něj poskytla Celnímu

úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky,

ve kterém namítala neplatnost záruční y, bylo výše uvedeným

rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona

č. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení z přezkumné

činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí se

nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného,

ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí

soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka se

v záruční ě zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem

uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti

s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu.

Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o bezvýhradném přijetí záruční

bylo stěžovatelce doručeno 20. 5. 1999, přičemž vzhledem

k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo téhož dne

právní moci. Stěžovatelka tedy zajišťovala závazek dlužníka

z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení § 254 - § 263

, celního zákona, ve znění

Sb. a (dále jen ).

Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh, a poté,

co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení,

vyzval ručitele (stěžovatelku) k zaplacení splatného nedoplatku ve

výši 310.791,- Kč, tedy ke splnění povinnosti, vyplývající pro ni

z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není

rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení

, neboť správní řízení

nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu

celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost

hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní

dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení

vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) Dle ustanovení

písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem

č. , o správě daní a poplatků. Uvedený předpis

v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu

provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě

celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde

o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka,

jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak

učinil ve lhůtě náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této

náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu.

Výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím. Stejný charakter

má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu

k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní

dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem

pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek.

Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento

správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích

závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž

existuje závazek hlavní, a povinnost plnit z tohoto právního

vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh

dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být

založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním

povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout

jen procesních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že považuje za neplatnou od

samého počátku záruční u, na podkladě které byla uznána

povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž námitku neplatnosti

zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního

orgánu. Záruční byla podepsána v omylu vyvolaném cizí

osobou, která překročila meze svého zmocnění, a právě toto

překročení bylo z hlediska stěžovatelky pro převzetí záruky

rozhodující ( , ). Dále

stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že výzva k zaplacení

splatného nedoplatku za dlužníka je procesním rozhodnutím. Uvádí,

že dle ustanovení , se na

celní řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č.

, o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je

i , odst. 2 a odst. 5 , který

proto nelze na celní řízení aplikovat. Na projednávanou otázku je

proto třeba aplikovat právní úpravu, jež je charakteru celního

řízení nejbližší, a jíž je právní úprava obsažená v § 303 až §

312 , obchodní zákoník. Stěžovatelka považuje

proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou

byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento

subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je

získán exekuční titul.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni,

a vedlejšího účastníka řízení, Celní ředitelství Plzeň, aby se

k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl ústavní

stížnost jako neodůvodněnou zamítnout. Shrnul výsledky dosavadního

řízení a uvedl, že postupoval v souladu s ,

platným v době rozhodování. Jak dále zdůraznil, na svém rozhodnutí

trvá a odkazuje na jeho odůvodnění. Celní ředitelství v Plzni se

svého postavení vedlejšího účastníka přípisem ze dne 3. 9. 2001

vzdalo, a Ústavní soud s ním proto jako s účastníkem řízení nadále

nejednal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s ústavní stížností,

rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (srov. , y ČR).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y (čl.

83 y ČR), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. Ústavní soud na druhé straně

opakovaně připustil, že interpretace či aplikace právních předpisů

obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní,

že vybočí z mezí hlavy páté y a zasáhnout tak do některého

ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že

právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva

v projednávaném případě došlo.

Ústavní soud považuje v projednávaném případě z hlediska čl.

36 odst. 2 y a navazujícího ustanovení písm.

e) za rozhodující, jakým způsobem krajský soud kvalifikoval

výzvu ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, čj.

7434/99, ze dne 30. 8. 1999. Dle názoru obecného soudu jde o výzvu

učiněnou dle ustanovení , jak již bylo

výše uvedeno, tedy o výzvu, mající charakter procesního

rozhodnutí. Tento názor ovšem Ústavní soud nesdílí.

Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku patrno, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva celního orgánu ve

smyslu ustanovení , určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu, který provádí

vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud

lze se závěry soudu souhlasit. Správní soud následně ze shodného

účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje její stejnou

procesní povahu.

Uvedený závěr krajského soudu pomíjí kogentní ustanovení § 32

odst. 1 Podle tohoto ustanovení lze

v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320 celního zákona

i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen

rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému byla rozhodnutím

celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena již dříve,

ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před

uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele

v záruční ě, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno

formou rozhodnutí, nemůže mít povahu rozhodnutí, jímž se ukládá

povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora citovaného, neboť

ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve

tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Přitom až

výzvou mu určenou se ručitel dovídá o tom, že dlužník, za splnění

jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh

v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému

ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy

- ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě,

v konkrétní výši, za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě

nezaplatil. Tuto výzvu je proto možno, i přes její označení,

považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32 odst.

1 Výzva se tak stává v poměru k ručiteli

při vymáhání nedoplatku exekučním titulem. Již z tohoto důvodu je

třeba ji kvalifikovat jako rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, jenž stěžovatelce

znemožnil přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by

posoudil její námitky ohledně neplatnosti záruční y

zakládající se na právu hmotném. Soud tak jednal v rozporu s čl.

36 odst. 2 y.

Námitka porušení y ČR naopak neobstojí. Uvedené

ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní

ochranu, zakotveného v hlavě páté y. Ústavnímu soudu

nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení čl. 90,

neboť neupravuje ústavně garantované základní právo či svobodu ve

smyslu písm. d) y ČR. Z tohoto hlediska se

tedy nelze uvedeného článku dovolávat.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo,

než usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca

91/2000-8, zrušit ( , odst. 3 ,

ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2001