Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 402/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J. V., právně zastoupeného advokátkou JUDr. V. K., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 25. 4. 2000, čj. 659/00-2220 a čj. 235/00-2221, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 30. 6. 2000 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního u zemědělského v Brně ze dne 26. 1. 2000, čj. 45/sekr./00 a uvedené rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím Ústředního kontrolního a zkušebního u zemědělského v Brně byla stěžovateli podle ustanovení , o hnojivech (dále též "zákon o hnojivech"), uložena pokuta ve výši 70.000,- Kč za porušení a odst. 3 uvedeného zákona. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle a 2 d.

Stěžovatel rovněž uvádí, že podal v projednávané věci současně s ústavní stížností dne 26. 6. 2000 žalobu k Vrchnímu soudu. Domnívá se ovšem, že bude odmítnuta, neboť rozhodování o ochraně zemědělské výroby podle , o rozvoji rostlinné výroby, který byl zrušen právě zákonem o hnojivech, podle přílohy A k , (dále jen " "), nepodléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Ústavní stížnost proto podal z opatrnosti.

Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a, aniž by se zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy, jak sám uvádí, zároveň podal proti rozhodnutí ministerstva označenému v záhlaví žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. V rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob ( ). V daném případě stěžovatel podal žalobu právě proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné správy, jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzické osoby (stěžovatele), neboť mu jím byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 70.000,- Kč. Ústavní soud přitom nesdílí pochybnosti stěžovatele o nepřípustnosti přezkumu uvedeného rozhodnutí. uvádí případy rozhodnutí, jež soudy nepřezkoumávají, v ustanovení . Jde jednak o rozhodnutí, která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby, zejména obecně závazné (normativní) akty, rozhodnutí organizační povahy a rozhodnutí upravující vnitřní poměry orgánu, který jej vydal ( ). Dále jsou to případy, uvedeném v druhém odstavci , z nichž žádný nedopadá na projednávanou věc. Konečně pak jsou podle odst. 3 vyloučena rozhodnutí uvedená v příloze A, která je součástí , a rozhodnutí, jejichž přezkoumání vyloučí zvláštní zákony. Zákon o hnojivech soudní přezkum v případě rozhodnutí o uložení pokut nevylučuje. Příloha A k skutečně vylučuje, jak tvrdil stěžovatel, z přezkumu řadu rozhodnutí podle , o rozvoji rostlinné zemědělské výroby. Tento zákon však byl zrušen , o hnojivech, čímž byla otevřena cesta pro soudní přezkum správních rozhodnutí vydaných na základě nového zákona o hnojivech (analogicky, ve vztahu ke zrušenému celnímu zákonu, viz usnesení sp. zn. , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C. H. Beck, 2001, str. 415-416). Příloha A ostatně nevylučovala ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí vydaná podle , ale pouze rozhodnutí v příloze jmenovaná ( - povolení odrůd, - uznání odrůd, chmelnic, semenných ovocných stromů, matečných ovocných roubových, stromů a keřů a - povolení prostředků na ochranu rostlin). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, byť dosud všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal ( , o Ústavním soudu).

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti konečně ani netvrdil. Postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný také proto, že ustanovení , o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

sp. zn.

, nepublikováno). Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud svou ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci , nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatele jako nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout (ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj