Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 377/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P.K., zastoupeného Mgr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. -29, rozhodnutí CŘ ze dne 2. 5. 2000, č.j. 1-276-2661/00 a platebnímu výměru C.ú. ze dne 27. 10. 1999, č.j. RCP/248/6500/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. -29, rozhodnutí CŘ ze dne 2. 5. 2000, č.j. 1-276-2661/00 a platební výměr C.ú. ze dne 27. 10. 1999, č.j. RCP/248/6500/99. Uvedeným rozsudkem byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí CŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí C.ú., jímž bylo stěžovateli ve smyslu ust. a násl. celního , ve znění pozdějších předpisů, uloženo uhradit částku 6.419.829,- Kč na clo, daně a poplatky vybírané při dovozu zboží do tuzemska.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v , , a d ("Listina") a y ("Ústava"). Uvedl, v podstatě obdobně jako v žalobě proti správnímu rozhodnutí, že při nakládání se skladovaným zbožím postupoval v souladu s obecně závaznými právními předpisy a všeobecnými podmínkami stanovenými v bodě 1 - 13 rozhodnutí o povolení celního skladu, a že poskytl celním orgánům veškeré požadované podklady. Celní úřad však postupoval v rozporu se zákonem, když mu vyměřil celní dluh, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Bez předchozího oznámení celní úřad zaujal odlišné stanovisko k předem sjednaným podmínkám pro provozování celního skladu, a postup, do té doby akceptovaný oběma stranami, označil za postup, který je v rozporu se zákonem. Na základě změny vlastního stanoviska pak stěžovateli vyměřil clo a daně vybírané při dovozu zboží, přestože nedošlo k neoprávněnému nakládání se zbožím, které by mělo za následek vznik celního dluhu. Stěžovatel je přesvědčen, že k zásahu do práva dle y došlo tím, že mu byly uloženy platební povinnosti, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení těchto plateb. Čl. 2 odst. 3 y byl porušen tím, že Celní úřad požadoval vykonání činnosti při změně celního režimu zboží, ačkoliv žádná taková povinnost nebyla stěžovateli uložena. K zásahu do y pak došlo tím, že Celní úřad změnil své stanovisko k předem sjednaným podmínkám pro provozování celního skladu, způsobem nemajícím oporu v právních předpisech.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv nepovažuje za důvodné. Stěžovatelem uvedená konkretizace porušení y se týká zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ a jeho řešení. Stěžovatel se tak domáhá u Ústavního soudu, aby napadený rozsudek podrobil přezkoumání způsobem, který by znamenal, že Ústavní soud je další institucí v hierarchii obecných soudů, která je oprávněna meritorně přezkoumat pravomocný rozsudek soudu, což není možné, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu. K tvrzenému porušení y a y se nelze vyjádřit, neboť tato tvrzení nejsou v odůvodnění ústavní stížnosti podrobněji konkretizována. Z uvedených důvodů namítl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci, přičemž podstatu ústavní stížnosti spatřuje v polemice stěžovatele s právními závěry soudu a celních orgánů. Pokud stěžovatel namítl porušení základního práva zakotveného v y ("Ústava"), aniž by své tvrzení doplnil podrobnější ústavněprávní argumentací, Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního a dělby moci. Napadeným rozsudkem nebylo dotčeno ani právo stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, zakotvené v y, neboť krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé , upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeném na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v , hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( y ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani podrobněji nekonkretizovanou námitku porušení y, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Obdobně neshledal ani namítaný zásah do práva zakotveného v y a y, neboť je evidentní, že správní rozhodnutí byla vydána na základě , ve znění pozdějších předpisů a , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecného soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecným soudem a správními orgány, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 10. 2001