Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 442/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., zastoupeného advokátem JUDr. K. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, č. j. -202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně d a y ČR. K tomuto svému tvrzení blíže uvedl, že napadeným usnesením bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3. 2000, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. .

Ve své stížnosti stěžovatel konstatoval, že se v uvedené věci domáhalo žalobou S. (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 32 271,54 Kč s přísl. Soudy první i druhé instance uznaly žalobu vedlejšího účastníka oprávněnou, když dovodily, že tento závazek na stěžovatele přešel v souladu s ustanovením , přičemž pasivní legitimaci stěžovatele soudy posoudily dle obsahu příslušného delimitačního protokolu. Stěžovatel dále namítal, že pokud Nejvyšší soud neshledal v napadeném usnesení důvody přípustnosti dovolání stěžovatele podle ust. ani podle ust. (dále jen ""), došlo dle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod (viz výše).

Za daného stavu věci se musel Ústavní soud nejprve zabývat po stránce procesní otázkou, zda stěžovatel ve svém podání splňuje všechny zákonem stanovené předpoklady.

Podle převažující judikatury Ústavního soudu (

,

) ustanovení , ve znění účinném před 1. 1. 2001, tj. před účinností , kterým se novelizoval , podmíněně zakládalo přípustnost dovolání tak, že otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, posoudil teprve dovolací soud. Jestliže se stěžovatel dovolával , pak teprve vydáním rozhodnutí dovolacího soudu vyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci mohla tedy začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Výše uvedené je třeba vztáhnout i na daný případ. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelem podáno před účinností nyní platné právní úpravy, a proto bylo ze strany dovolacího soudu postupováno správně podle ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení a a jehož důvody spatřoval v ustanovení , c) a d)

Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.

Ze spisového materiálu je zřejmé, že se obecné soudy věcí podrobně zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.

Odvolací soud věc uzavřel tak, že pasivní legitimace stěžovatele vyplývá z jeho právního nástupnictví po Z. Odvolací soud se ve smyslu ustálené judikatury nedopustil nijaké nesprávnosti, která by ev. mohla spočívat v odnětí reálné a efektivní možnosti stěžovatele jako účastníka řízení jednat před soudem, když stěžovateli byla dána možnost v odvolání namítat nesprávnost uvedeného závěru obsaženého již v rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolací soud nepochybil, pokud věc posoudil tak, že důvod přípustnosti dovolání podle ust. nebyl naplněn. Podle citovaného ustanovení nemůže být dovolání přípustné také proto, že rozsudek odvolacího soudu neznamená nesprávný postup tohoto soudu v průběhu řízení.

V projednávané věci dovolací soud rovněž neopomněl konstatovat, že nebyl naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle , když soud prvního stupně rozhodl ve všech svých rozhodnutích stejně a odvolací soud mu věc vracel pouze k doplnění skutkového stavu.

Dovolací soud, bez jakéhokoliv pochybení z jeho strany, věc posoudil tak, že nebyl naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle ust. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení by byl závěr dovolacího soudu, spočívající v okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Stěžovatel požádal o připuštění dovolání k otázce, zda se mohl stát povinnou osobou k závazku, který v době jeho vzniku neexistoval. Dovolací soud dospěl v napadeném usnesení ke správnému závěru v tom smyslu, že se jedná o otázku, která může mít význam pouze pro projednávanou věc a nelze ji považovat za významnou z hlediska obecného dopadu do předmětu jiných obdobných sporů.

Ústavní soud se v dané věci ztotožnil se závěry soudu dovolacího, který nezjistil stěžovatelem namítaný (a ani jiný důvod) přípustnosti dovolání, a proto v souladu s právní úpravou (viz výše) bylo dovolání stěžovatele podle ust. věty první a odmítnuto.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud neshledal v dané věci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto jeho návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. října 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu