Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 731/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. I. D., advokátem, proti přípisu Ministerstva obrany ze dne 20. 9. 2000, čj. 403-02079-97-51-15,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá v záhlaví citovaný dopis náměstka ministra obrany, ve kterém je mu vysvětlováno, proč mu nemůže být vydáno potvrzení podle zákona č. 34/1946 Sb. Stěžovatel se domnívá, že tímto aktem ("opatřením") bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle d. Navrhuje, aby Ústavní soud v nálezu Ministerstvu obrany "přikázal vydat ve lhůtě do 60 dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu správní rozhodnutí ve věci mé žádosti ze dne 14. 4. 2000 o vydání partyzánského dekretu dle

§ 5 zákona č. 34/1946 Sb."

Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že stěžovatel již od roku 1986 (tedy nikoliv až v roce 2000, jak mylně uvádí), započal na Ministerstvu obrany, resp. tehdejším Ministerstvu národní obrany, požadovat vydání potvrzení, resp. osvědčení "o kategorii čs. partyzán" podle zákona č. 255/1946 Sb., resp. zákona č. 34/1946 Sb. Své neúspěšné jednání s Ministerstvem obrany již jednou napadl podáním u Ústavního soudu (

sp. zn.

), které však Ústavní soud dne 3. 6. 1999 odložil, neboť dospěl k závěru, že podání zjevně není návrhem na zahájení řízení.

Soudce zpravodaj před meritorním posouzením věci nejprve zkoumal, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle ustanovení zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který k ochraně práva poskytuje, resp. dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní).

V daném případě stěžovatel napadá dopis náměstka ministra obrany ze dne 20. 9. 2000, který mu byl doručen 25. 9. 2000, přičemž zmiňuje i další dopis ze dne 30.10. 2000, kterým mu byla doručena dožádaná soudní rozhodnutí. Zřejmě na základě posledně uvedeného data dovozuje, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.

Taková úvaha však není správná. Pokud odhlédneme od skutečnosti, že ústavní stížnost explicite směřuje toliko proti podání ze dne 20. 9. 2000 (srov. str. 3 a násl. ústavní stížnosti), nutno konstatovat, samotný doprovodný dopis ze dne 30. 10. 2000, kterým se toliko zasílají určité podklady, nemůže mít charakter jiného zásahu orgánu veřejné moci způsobilého zasáhnout do subjektivních, ústavně zaručených práv.

Ústavní soud se proto zabýval - v souladu s odůvodněním ústavní stížnosti - toliko podáním předchozím. Nepovažoval nicméně za nutné blíže zkoumat, zda napadený akt skutečně charakter jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv má (což může být - jak naznačuje i vysvětlující dopis náměstka ministra - věc sporná), neboť zjistil, že k napadenému aktu (jednání) došlo dne 20. 9. 2000, resp. ve vztahu k účastníku řízení dne 25. 9. 2000. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 23. 11. 2000, avšak ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 13. 12. 2000. Z toho plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak uvedeno výše, nebyla dodržena. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že přijetím , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně , o poskytování jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se stěžovateli otevírá jistá možnost uplatňovat nárok na peněžitou náhradu (ostatně eventuální nároky plynoucí z udělení potvrzení podle zákona č. 34/1946 Sb. bylo možné realizovat toliko v několika letech po válce).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2001 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu