Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 575/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2001, čj. - 63, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 1999, čj. - 39,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2001, která došla Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2001, napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, upřely jejímu právu soudní ochranu a vydanými rozsudky zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na rovnost občanů podle d, do práva na právní jistotu podle y ČR a do práva na soudní ochranu podle d. Navrhuje, aby oba napadené rozsudky Ústavní soud zrušil. Je přesvědčena o tom, že jestliže žalovanému byl přidělen byt podle , nemohlo jít o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, nýbrž že už před rokem 1992 byl považován za byt dočasně služební, resp. dočasně určený pro ubytování pracovníků. Jestliže žalovaný již v roce 1989 přestal být vojákem z povolání, pak byt ztratil charakter služebního bytu, resp. bytu určeného pro ubytování pracovníků a právo užívání bytu určeného pro ubytování pracovníků se transformovalo na právo osobního užívání obyčejného bytu. Stěžovatelka má za to, že už v té době vzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manželi, které se dnem 1. 1. 1992, po nabytí účinnosti novely , změnilo na právo společného nájmu bytu manželi ( ). Namítá, že oba soudy, a to jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR, věc po právní stránce posoudily nesprávně. Vesměs opakuje námitky, které již uplatnila v průběhu soudního řízení ve věci sp. zn. , o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, v němž byla žalobkyní.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 1999, čj. - 39, bylo zjištěno, že tímto byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 1999, čj. - 25, tak, že návrh stěžovatelky, aby bylo zrušeno právo společného nájmu bytu č. 11, první kategorie, v Č. s příslušenstvím, se zamítá. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětný byt byl bytem vojenským, na nějž, stejně jako na byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace, se ve smyslu (občanský zákon), ve znění před novelou provedenou s účinností ode dne 1. 1. 1992 , nevztahovalo ustanovení až , tj. ani ustanovení , upravující vznik tehdejšího práva společného užívání bytu manželi. Za této situace právo společného užívání bytu manželi účastníkům nevzniklo. Jediným uživatelem předmětného bytu byl žalovaný, který od 1. 1. 1992, ve smyslu , je jeho jediným nájemcem. Podle názoru odvolacího soudu na těchto závěrech nic nemění ani to, že žalovaný již v roce 1989 přestal být vojákem z povolání.

Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2001, čj. - 63, dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné podle věta první a odst. 5 zamítl, když zjistil, že závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání - a v důsledku toho (dnem 1. 1. 1992) ani právo společného nájmu - nevzniklo, a tedy že žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manželi vyhovět nelze, je správný. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolací důvod podle tak nebyl uplatněn důvodně.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákonem, a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (články 36, 38 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Jestliže se v návrhu ústavní stížnosti namítá porušení ustanovení hlavy páté d, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Je nutno vzít na zřetel, že jednotlivci je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že jak Nejvyšší soud ČR, tak i Krajský soud v Českých Budějovicích, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními , která upravují průběh řízení, postup byl řádně odůvodněn, skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy. Rovněž i právní hodnocení projednávané věci oběma soudy, vyslovené v napadených rozsudcích, Ústavní soud považuje za správné a ztotožňuje se s ním. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na výstižné a celou problematiku této věci vyčerpávajícím způsobem objasňující odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Jelikož Ústavní soud jak v postupu Nejvyššího soudu ČR , tak i v postupu odvolacího soudu v Českých Budějovicích, neshledal ani namítané ani jiné porušení y ČR, jakož i d, nezbylo než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, což senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením učinil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2001 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu