Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 435/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12.3.2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel odůvodňuje svůj návrh tvrzením, že skutek, za který byl pravomocně odsouzen (hanobení národa, rasy a přesvědčení podle ust. § 198 odst. 1 písm. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trest. činem podle § 198a odst. 1 trestního zákona), není trestným činem, a to zejména s ohledem na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Z právních závěrů rozsudků označeného soudu vyplývá, uvádí navrhovatel, že "právo na svobodu projevu se vztahuje také na informace a myšlenky, které stát nebo část jeho obyvatel uráží, šokují nebo ruší či znepokojují". Tento právní názor podle mínění navrhovatele posouvá dosavadní náhled na společenskou nebezpečnost uveřejňování myšlenek, které se mohou setkat s nesouhlasem státu nebo části jeho obyvatel. Trestní stíhání prý v takovém případě lze pokládat jednak za nepřiměřené a dále za zásah do práva na svobodu projevu, které je zaručeno v y.

Dále v předmětných rozhodnutích obecných soudů stěžovatel spatřuje i porušení procesních předpisů, neboť údajně nebyla důsledně respektována presumpce neviny, stejně jako zásada "in dubio pro reo". Stěžovatel se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ust. § 20 odst. 1 trestního řádu, neboť nebylo údajně konáno společné řízení proti stěžovateli a obviněnému P. S., a to přesto, že jejich trestné činy spolu souvisí.

K dokazování v trestním řízení stěžovatel uvádí, že v podstatě obecné soudy nerozlišovaly odpovědnost stěžovatele, coby šéfredaktora a vydavatele deníku "Š.", ve kterém byl článek "Vražedná aliance" uveřejněn, od odpovědnosti autora tohoto článku P. S. V trestním řízení prý rovněž nebylo prokázáno stěžovatelovo zavinění za shora uvedený trestný čin, což spolu s údajně formálním způsobem provádění dokazování a nerespektování právních závěrů rozsudků Evropského soudu pro lidská práva vedlo k protiústavnosti stížností napadených rozhodnutí.

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán vinným trestnými činy hanobení národa, rasy a přesvědčení a podněcování k národnostní a rasové nenávisti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 roků. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti vydavatele a šéfredaktora deníků s celostátní, krajovou a okresní působností na dobu 5 let.

Shora označeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že jako vydavatel a šéfredaktor deníku "Š." v čísle ze dne 15.5.1999 rozhodl o zařazení a otištění článku nezávislého publicisty P. S. pod názvem "Vražedná aliance", v němž autor obviňuje židy, Kosovské Albánce, přistěhovalce, cizince a národnostní menšiny na území České republiky z negativního působení na politickou a ekonomickou sféru a vyvolává antipatie, intoleranci, nepřátelství a nenávist vůči těmto osobám, když s obsahem článku stěžovatel souhlasil.

Jak vyplývá z rozhodnutí obou obecných soudů, byl v předmětném období stěžovatel šéfredaktorem, vydavatelem i majitelem deníku "Š.". Podle , o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá vydavatel plně za obsah jednotlivého vydání a zejména za to, aby nebyly porušeny zákonem chráněné zájmy společnosti, občanů a organizací. Šéfredaktor a vydavatel odpovídají za ochranu společnosti a občanů proti zneužití svobody tisku, jímž je uveřejnění informace, která ohrožuje zákonem chráněné zájmy.

V daném případě se jednalo o článek na celé straně č. 7 deníku, na nějž byla již na první straně uveřejněna výrazná upoutávka, který byl otištěn v plném znění, bez krácení nebo úprav a rovněž bez jakékoli poznámky oznamující, že by se redakce od názorů v něm uveřejněným distancovala. Z těchto skutečností dovodil soud, že stěžovatel pokládal článek za důležitý a obsah článku znal.

Obsah a charakter předmětného článku byl zhodnocen znaleckým posudkem u soudobých dějin Akademie věd ČR a k dodržení novinářské etiky se vyjádřila i Etická komise Syndikátu novinářů. Dle závěrů znaleckého posudku je článek zpracován na velmi nízké žurnalistické, jazykové a stylistické úrovni. Přesto je však způsobilý vyvolat nebo alespoň podpořit u části čtenářů rasovou, etnickou, národnostní intoleranci a nenávist. V průběhu řízení byl proveden důkaz trestním spisem téhož soudu, sp. zn. , obž. P. S. z něhož vyplynulo, že autor článku byl pravomocně odsouzen za spáchání trestných činů dle ust. a trestního zákona.

Usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu odmítnuto jako nedůvodné, dle ust. § 256 trestního řádu.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Základní námitkou stěžovatele vůči rozhodnutím obecných soudů v dané právní věci je údajné porušení y a Úmluvy. Obě práva zaručená shora uvedenými články y a Úmluvy jsou si rovna ovšem s tím, že jak obsah, tak i forma vyjádřených názorů, myšlenek či informací musí podléhat nutným omezením, vyjadřujícím zájem demokratické společnosti na zachování obecně uznávaných pravidel slušnosti a respektování zákonných práv jednotlivců.

Právo na informace, jakož i právo tyto informace svobodně sdělovat, je tedy jednoznačným spojením práva a současně povinnosti (či odpovědnosti) zejména tisku, pravdivě, vyváženě a korektně informovat o otázkách důležitého veřejného zájmu.

Ústavní soud souhlasí s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva, když tento zdůrazňuje nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti, jako "hlídacího psa", současně však připomíná i odpovědnost novináře za překročení především etických a morálních norem svého povolání. V takovém případě musí existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností, tak i naléhavé společenské potřebě ochrany důležitých veřejných zájmů sledovanému legitimnímu cíli.

Z obsahu návrhu je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, se kterými se již ve svých rozhodnutích vypořádaly obecné soudy. Jak ve svém rozhodnutí zdůraznil odvolací soud, souvislost trestních věcí stěžovatele a autora článku nelze podřadit jak pod subjektivní (více trestných činů téhož pachatele), tak i pod objektivní souvislost (spolupachatelství, účastenství nebo jiná forma trestné součinnosti více pachatelů), neboť, jak uváděl i stěžovatel v trestním řízení, s autorem článku se nezná, osobně se nikdy nesetkal a spojuje je pouze článek, tedy prostředek páchání trestné činnosti, když žádná plánovaná součinnost mezi nimi dohodnuta nebyla. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v trestní věci stěžovatele nemohlo dojít k porušení ust. § 20 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení má na mysli ekonomičnost a účelnost provedeného řízení, které nemůže mít vliv na respektování presumpce neviny či porušení zásady "in dubio pro reo".

Trestní odpovědnost stěžovatele za spáchání shora označených trestných činů byla v průběhu řízení jasně prokázána, když o uveřejnění předmětného článku ve svém periodiku rozhodoval sám a na vlastní odpovědnost.

Skutkové podstaty trestných činů dle ust. § 198 a § 198a trestního zákona plně odpovídají mezinárodním normám a závazkům České republiky v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod.

Závěrem považuje Ústavní soud za nutné znovu zdůraznit, že Úmluvy a rovněž y uvádějí omezení těchto svobod zákonem jako nezbytnost demokratické společnosti, jež slouží k ochraně jejích zájmů.

Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu ÚS

V Brně dne 2. října 2001