Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 399/01

Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D.H., zastoupeného JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostrava ze dne 21. března 2001, sp. zn. , rozhodnutí FŘ ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 6119/110/99/1 a 6119/110/99/2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2001 ( -29), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí FŘ ze dne 18. dubna 2000 (6119/110/99/1 a 6119/110/99/2), jimiž byla stěžovateli, jako společníkovi ze sdružení s J.G., dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek, a to za zdaňovací období roku 1995 ve výši 85.984,- Kč a za zdaňovací období roku 1996 ve výši 121.020,- Kč, ačkoliv pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky.

Obdobné námitky vznesl stěžovatel i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelově věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkl, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů a nevypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele.

Stěžovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která plynou z d, a současně tvrdil nesprávné stanovení základu daně za pomoci pomůcek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle skutkových zjištění, vyplývajících ze správního spisu F.ú. stěžovatele, přistoupily finanční úřady k vyměření daně podle pomůcek proto, že stěžovatel podnikal jako společník ve sdružení fyzických osob s J.G., které provozovalo prodejnu O., až do 28. 2. 1997 (kdy bylo sdružení rozpuštěno), neboť účetnictví sdružení předložené ke kontrole bylo shledáno jako absolutně neprůkazné (nebyla vedena evidence tržeb, inventarizace majetku, evidence zásob zboží). Se stanoviskem správce daně byl stěžovatel řádně seznámen a jejich opodstatněnost dle obsahu protokolu ze dne 19. 5. 1999 (29930/99/367930/2012 v odst. 2) také potvrdil, když současně prohlásil, že nedisponuje dalšími důkazními prostředky, než těmi, které již byly při ústním jednání předloženy. S ohledem na výsledky daňové kontroly správce daně proto důvodně dospěl k závěru, že daňovou povinnost stěžovateli v kontrolovaných obdobích nebylo možno stanovit dokazováním, a pro takové užití pomůcek je v souladu se zákonem, a tím spíš pak v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy účetnictví sdružení, ve kterém stěžovatel podnikal, nebylo vedeno správně a průkazně, a zejména kdy správní orgán

II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ( ) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatele podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolával.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta ( ); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ( ), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. zák. č.

) nic vytknout.

Obdobně neobstojí stěžovatelovo tvrzení stran neúplnosti řízení, dle něhož se obecný soud nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, totiž že napadená rozhodnutí správního orgánu neobsahují odkaz na daňovou kontrolu, že nebyl protokolárně vyzván k předložení dokladů a že ještě před vypršením lhůty správce daně rozhodl, že dokazování je dostatečné a přešel na pomůcky; žádné ze stěžovatelových tvrzení není důvodné, jak je očividně osvědčeno z obsahu spisu správního orgánu.

Jestliže stěžovatel jako daňový poplatník vážným způsobem porušil povinnosti zákonem mu uložené, zejména a především zákonem o účetnictví (č. ), správci daně neprokázal věrohodnost svých tvrzení a důkazů, jimiž tato tvrzení prokazoval, nelze správci daně vytýkat, že za stavu, jak finančním orgánem I. stupně byl zjištěn, přistoupil k náhradnímu vyměření daně a daň vyměřil podle pomůcek ( , a 5,

a 7 ); postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. října 2001