Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 410/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Č. L., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. , ve výroku, jímž byla žaloba ohledně zaplacení částky 5 375,-- Kč zamítnuta, změněn tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 1 075,-- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a co do zbytku 4 300,-- Kč byla žaloba zamítnuta.

Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že stěžovatel se domáhal na žalované České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, zaplacení částky 9 675,-- Kč spočívající v odměně za zastoupení advokátem, jako škody vzniklé mu v souvislosti s nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona.

Co do částky 4 300,-- Kč žalovaný vynaložené náklady za podání ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni uznal jako účelně vynaložené a škodu v této výši uhradil.

Odvolací soud poté uznal ještě jako účelně vynaložené náklady částku

1 075,-- Kč, které stěžovateli vznikly v souvislosti s podáním Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu a ve zbytku 4 300,-- Kč žalobu zamítl, když se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o neúčelnosti podání stěžovatele na orgán Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla porušena jeho základní práva zaručená článkem 36 odst. 3 d (každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem) a článkem 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanovením tohoto článku, má nárok na odškodnění). Má za to, že všechny úkony jeho právního zástupce byly účelné a že jejich neproplacením došlo k porušení jeho shora uvedených základních práv.

K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud byl nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni se námitkami stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na náhradu škody podle d, je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle d podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podle d se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované y práva na soudní ochranu. Pokud však soudy po řízení vedeném podle zákona nerozhodly zcela podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tímto došlo k porušení jeho práva na náhradu škody, jak je výše specifikováno.

Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem a nevyplývá ani z napadeného rozsudku, že by stěžovatel byl obětí zatčení nebo zadržení a z tohoto důvodu měl nárok na odškodnění - jak vyplývá ze stěžovatelem namítaného porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2001 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu