Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 281/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím stěžovatel uvedl, že byl v roce 1957 a 1958 rozsudky Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. , a ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. , opakovaně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a dvaceti dvou měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení byl stěžovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích (den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Ve výkonu vojenské služby bránilo stěžovateli jeho náboženské přesvědčení. (navrhovatel se hlásí ke Svědkům Jehovovým).

Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na rovnost subjektů před zákonem ve smyslu d (dále jen " "), práva na řádné projednání věci ve smyslu odst. l y a práva na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy porušily práva stěžovatele zakotvená v y a v Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť se nesnažily vyrovnat s porušením zásady "ne bis in idem". Navrhovatel má za to, že bylo porušeno i jeho právo na náboženskou svobodu, jak je garantováno v a Všeobecné deklarace lidských práv a v a 2 Úmluvy, stejně jako v a 3 y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že počátkem 90. let nepodal návrh na přezkum podle Sb, o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť jednak neměl důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné informace. Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků. Obrátil se v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva na podání stížnosti odmítl použít. Proto se stěžovatel obrátil na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého odsouzení podle Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. , návrh zamítl jako opožděně podaný. Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. , zamítl.

Stěžovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro rehabilitaci, jak jsou specifikovány v ustanovení , a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny. Přezkumné řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v , dle které lze návrh na zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Proto spojil stěžovatel svoji ústavní stížnost i s návrhem na zrušení ustanovení

S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 3. 10. 2000 a věc postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.. Nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001,

sp. zn.

, byl návrh stěžovatele na zrušení výše citovaného ustanovení zamítnut.

Ústavnímu soudu bylo dne 12. 6. 2001 doručeno podání stěžovatele označené jako úprava návrhu spojeného s ústavní stížností, ve kterém stěžovatel konstatoval, že se dopustil chyby, když navrhoval komplexní zrušení lhůty, tedy celého Proto upravuje původní návrh spojený s ústavní stížností tak, že navrhuje vydání nálezu, kterým by slova "nejpozději do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona" v , byla zrušena.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 6. 2000 odkázal na své rozhodnutí ve věci i na argumentaci obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně. V obou napadených rozhodnutích byla stanoviska obou soudů podrobně vysvětlena a podání ústavní stížnosti je důsledkem závěrů obou soudů, jak řešit právní problematiku v této trestní věci.

Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 6. 2000 uvedl, že stěžovatel nerozlišuje práva porušená napadenými rozhodnutími a práva porušená rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. , a směšuje je dohromady. Přitom je zjevné, že některá z těchto práv ani nemohla být porušena v rehabilitačním řízení, neboť v něm byl návrh na zahájení tohoto řízení zkoumán a posléze zamítnut pouze z hlediska včasnosti jeho podání. Z tohoto důvodu se nemůže stěžovatel porušení těchto práv v ústavní stížnosti dovolávat. Okresní soud považuje napadená usnesení soudů obou stupňů za správná a neodporující ani a y, ani Úmluvy a navrhl zamítnutí resp. odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR Protože napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech se opírají o ustanovení, jež nebylo shledáno neústavním, obecné soudy nepochybily, když zamítly návrh stěžovatele na zahájení přezkumného řízení podle

Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů ( y), jež ostatně také využil. Pokud jde o námitku stěžovatele, o porušení jeho práv v souvislosti s tím, že se soudy nepokusily vypořádat s námitkou porušení zásady "ne bis in idem", Ústavní soud konstatuje, že tato práva stěžovatele nemohla být v řízení před obecnými soudy porušena, neboť v rehabilitačním řízení byl návrh na zahájení řízení zkoumán a posléze odmítnut pouze z hlediska včasnosti jeho podání.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení části shora uvedeného ustanovení Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 10. 2001

JUDr. Jiří Malenovský

předseda II. senátu Ústavního soudu