Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 288/01

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L.S., zastoupeného JUDr. P.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [,, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2001 (sp. zn. -27), kterým byla zamítnuta jeho správní žaloba směřující proti té části rozhodnutí Prezidia ze dne

13. dubna 1999 (111/9934/1998), jímž bylo na základě jeho rozkladu zčásti změněno rozhodnutí KCP dne 25. srpna 1998 (111/1457/1998), kterým byl odvolán z funkce nuceného správce T., a tvrdil, že označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d), a to tím, že nerozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci ( ), provedené důkazy nehodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ( ) a v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se potom řídil a jak skutkový stav podle zákona posoudil ( ). Na podporu svých tvrzení stěžovatel jednak odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, příkladmo pak na rozhodnutí , jednak napadl hodnocení dvou důkazů, totiž dodatku č. 1 ke Smlouvě o reklamě a dopisu stěžovatele předsedovi Prezidia ze dne 21. května 1998. Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jak je vpředu označeno.

Z důvodů takto shrnutých pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal Ústavní soud spis Vrchního soudu v Praze () a na jeho podkladě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ani ve správním řízení ani v řízení před obecným soudem, a rovněž ani v ústavní stížnosti nenavrhl provedení dalších důkazů, z čehož je zřejmé, že nemá výhrady proti skutkovému stavu, jak v předchozích řízeních byl zjištěn.

Pokud jde o stěžovatelova tvrzení stran právního posouzení věci a hodnocení provedených důkazů, je na místě připomenout, že Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, proč mu nenáleží ve vztahu k obecným soudům přezkoumávat pravomoc, jestliže v řízení před nimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva (svobody), a proč mu nepřísluší ani pravomoc přehodnocovat "hodnocení" důkazů, jak je provedly obecné soudy (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo nutno zabývat se tvrzeními stěžovatele, dle nichž došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (d). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení takového práva došlo za situace, kdy by ku příkladu účastníkovi řízení byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nebo kdyby obecný soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, případně by zatížil své řízení jinými protiústavními vadami (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).

Ze spisu Vrchního soudu v Praze () je však patrno, že obecný soud při rozhodování o věci stěžovatele nevybočil z kautel procesního předpisu () a přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu (Prezidia) ze dne 13. dubna 1999 (111/9934/1998) v rozsahu stanoveném zákonem (v části páté ). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti pokládal obecný soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (

odst. 2 ). K porušení a násl.d proto nedošlo.

Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu (

) je nepřípadný. V dané věci brojili stěžovatelé proti rozhodnutí obecného soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jiného účastníka soudního řízení a ústavní stížnost byla zčásti z obdobných důvodů jako v tomto rozhodnutí zamítnuta. Ústavní soud v uvedeném nálezu, shodně jako v tomto rozhodnutí, odkázal stran hodnocení důkazů na svůj předchozí nález ve věci a v jeho odůvodnění bylo co se týče d konstatováno shodně jako ve shora uvedeném odkazu na nález ve věci .

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevná její neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, a také povahou stížnostních důvodů. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001