Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
39560.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 272/01
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele MUDr. E.Z., zastoupené JUDr. P.T., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, čj. 38 Ca 238/99 -27, takto:
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka podala dne 3. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, čj. 38 Ca 238/99 -27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu ze dne 17. 6. 1999, čj. PÚ 1836-b/92. Navrhovatelka tvrdila, že tímto rozsudkem byla porušena její základní práva daná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca238/99 a z něj zjistil, že dne 9. 7. 1999 podala navrhovatelka správní žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, kterým bylo konstatováno, že navrhovatelka není vlastníkem nemovitostí - zemědělské usedlosti č.p. 7 se st. parc. 21 (do níž byla sloučena původní p.p. 37/1 a p.p. 36/2) v kat. území N. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí okresní pozemkový úřad odůvodnil tím, že paní B.Š. (právní předchůdkyně navrhovatelky) sice podala prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J.K. k Okresnímu pozemkovému úřadu žádost o vydání určitých nemovitostí ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991 Sb. , ale v této žádosti nebyly uvedeny předmětné nemovitosti. Navrhovatelka v žalobě namítala, že okresní pozemkový úřad nesprávně posoudil ne zcela přesnou formulaci výzvy k vydání nemovitostí, ve které je žádáno pouze o vydání pozemků, ačkoliv obsah výzvy i přiložené doklady svědčí o tom, že byly vyžadovány i předmětné nemovitosti.
Městský soud v Praze dne 28. 12. 2000 rozsudkem, čj. 38 Ca 238/99 -27, napadené rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 6. 1999, čj. PÚ 1836-b/92, potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z dopisu B.Š. Okresnímu pozemkovému úřadu ze dne 8. 10. 1991, který byl adresátu doručen dne 25. 11. 1992, vyplývá, že toho dne podala výzvu k vydání pozemků podle zákona o půdě. Současně požádala, aby tato výzva byla považována za uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle § 9 odst. 1 zákona o půdě. Z výzvy je patrné, že poukázala na rozhodnutí SN ze dne 5. 5. 1972, sp.zn. D 1099/71, dle kterého nabyla dědictví po J.Č., do kterého byly mimo jiné zahrnuty specifikované pozemky v k.ú. N., a současně uvedla i jejich výměry. Z uplatnění restitučního nároku je zřejmé, že se vztahuje jen na vyjmenované pozemky a nikoliv na zemědělskou usedlost čp. 7 a st. parcelu č. 36/2, protože mimo přesného označení parcel a jejich výměry není v uplatnění restitučního nároku ani zmínka o tom, že jde také o dům se stavební parcelou a zahradou. Poprvé se objevuje žádost o vydání předmětných nemovitostí až v dopise ze dne 5. 5. 1993. Tento dopis však byl okresnímu pozemkovému úřadu doručen až po uplynutí zákonem stanovené propadné lhůty.
Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž uvedla, že výzva okresnímu pozemkovému úřadu k vydání nemovitostí byla formulována velmi neobratně a nepřehledně. V závěru podání obsažená výzva k vydání označených pozemků a uzavření dohody o vydání nemovitostí v sobě však vůli k obnovení vlastnického práva k domu a bezprostředně souvisejícím pozemkům obsahuje, protože v obecné řeči se nemovitostí míní zejména stavba, obzvláště je-li tohoto výrazu užito ve větě, kde se zároveň hovoří o pozemcích. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp.zn.
. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze mělo být podle navrhovatelky porušeno základní právo vlastnit majetek dané čl. 11 odst. 1 Listin y a právo na soudní a jinou ochranu dané čl. 36 odst. 1 Listin y.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 9. 7. 2001 odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Navrhovatelka především ve stížnosti namítá porušení práva vlastnit majetek, daného čl. 11odst. 1 Listin y. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že tento článek poskytuje ochranu existujícímu, nespornému vlastnickému právu. Předmětem sporu byla otázka, zda byla řádně uplatněna výzva k vydání restituovanému majetku, respekt. k předmětným nemovitostem, tedy otázka existence vlastnického práva. Jednáním správního orgánu ani krajského soudu nebylo zpochybněno právo navrhovatelky vlastnit majetek, ani nebyl tomuto právu dán jiný zákonný obsah.
Pokud jde o námitku, že jednáním soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces, Ústavní soud konstatoval, že Městský soud v Praze postupoval při rozhodování v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 244 a násl.). Soustředil se na přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí, přičemž svůj závěr, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl všechny úvahy, které jej vedly ke konečnému závěru. Tyto závěry jsou v intencích občanského soudního řádu a tudíž ústavně konformní. Nelze přisvědčit námitce navrhovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, že správní orgán (okresní pozemkový úřad) měl s účastníky řízení spolupracovat v režimu rozsáhlejší poučovací povinnosti a což měl soud zohlednit. Tvrzení, že ve všech jednáních právního zástupce navrhovatelky nevyvstala pochybnost, že se právní předchůdkyně navrhovatelky domáhala obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, navrhovatelka nijak nedoložila. V takových případech je třeba vzít v úvahu i zásadu "vigilantibus iura" (nechť si každý střeží svá práva), zejména byla-li právní předchůdkyně navrhovatelky při jednáních zastoupena advokátem.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jak zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu