Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 653/2000

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. S., G. S., Y. S., M. K., všech zastoupených JUDr. I. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18. září 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad, na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2000, ve shodě se zákonem [ , a 2, , , odst. 4 zákona], se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18. září 2000 ( -135) z důvodů porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ( y ČR, d) a na ochranu vlastnictví ( d). Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v důsledku nesprávné aplikace norem hmotného práva obecným soudem II. stupně, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ( -55 ze dne 11. března 1997), kterým byl zamítnut návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí - domu čp. 451 s parcelou č. 816 zapsané

u Katastrálního úřadu v Teplicích s odůvodněním, že nemovitosti přešly na stát v roce 1963 v exekučním řízení podle , nebyl prokázán přechod nemovitostí na stát dle , tedy zkrácenou formou na úhrady pohledávky státu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K problematice nesprávné aplikace norem práva hmotného je třeba uvést, že ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není zpravidla příslušným k výkladu norem obecného práva, k čemuž jsou v souladu s y ČR povolány obecné soudy, do jejichž nezávislého rozhodování není podle ustálené judikatury Ústavní soud oprávněn zasahovat, a to za podmínky, že nebylo rozhodnutím nebo řízením, jež mu předcházelo, porušeno základní právo nebo svoboda chráněná d nebo u ČR; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 33, Praha 1995).

Stěžejní otázkou, na základě které stěžovatelé namítají porušení ústavně zaručených práv, je, zda byly v souzeném případě splněny podmínky ustanovení Naplnění uvedených podmínek je v souladu se zmíněným principem soudcovské nezávislosti v plné jurisdikci příslušných obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V této souvislosti nelze podle názoru Ústavního soudu z hlediska ochrany ústavnosti nic namítat proti právnímu názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ( -151 ze dne 25. ledna 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a podle něhož námitky stěžovatelů

o nicotnosti (nedostatku pravomoci) a absenci právní moci usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. října 1963 (E 873/63) nelze zohlednit, neboť podle tehdy platných předpisů nebylo právním titulem přechodu vlastnictví sporných nemovitostí dané rozhodnutí, ale vydražitel, v daném případě stát (finanční odbor Okresního národního výboru v Teplicích), nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem příklepem v dražbě ( ); není proto naplněna skutková podstata ustanovení části věty za druhou čárkou , tj. převzetí věci státu bez právního důvodu.

Vydražitel nabyl v souzeném případě nemovitosti na základě procesních úkonů učiněných soudem v exekučním řízení, a proto nelze uvažovat o okupaci nemovitostí, stejně jako neplatnost právního úkonu nelze vyvodit z tvrzení o převzetí věci státem bez právního důvodu.

Podle y ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tím, že stěžovatelé neměli v řízení před obecnými soudy úspěch, nedošlo k porušení tohoto práva. Námitky stěžovatelů, týkající se porušení , jsou navíc pouze obecně formulované a nelze k nim zaujmout stanovisko bez posouzení námitky, týkající se porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu ( d). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení označeného práva došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelům v rozporu s d upřena možnost domáhat se svého práva, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Nic takového se však v souzené věci nestalo a Ústavní soud proto konstatuje, že k porušení d a y ČR nedošlo.

Podle d má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že d se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

K porušení tohoto základního práva tedy ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo.

Rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

a

, na něž stěžovatelé odkazují, dopadají na skutkově odlišné případy, kdy majetek, který byl předmětem řízení, v těchto případech byl zkonfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.; nelze je tedy analogicky aplikovat.

Z výše rozvedených důvodů byl tedy návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. října 2001