Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 261/01

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti manželů A. a B.V., oba zastoupeni JUDr. P.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2000, čj. -64, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2001, čj. -96, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a vedlejší účastnice řízení O.T., zastoupené JUDr. M.Z., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé, s odvoláním na porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žalobě, jíž se jako spoluvlastníci jedné ideální třetiny nemovitostí, nacházející se ve společném jmění manželů, domáhali zpřístupnění celého domu v P., užívaní společných prostor v tomto domě včetně dvora a přilehlého pozemku.

V ústavní stížnosti zejména uvádí, že nesouhlasí s právním výkladem provedeným obecnými soudy, dle kterého lze ideální spoluvlastnictví podílového spoluvlastníka zúžit na pouhé vlastnictví bez atributu užívání.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil stávající právní úpravu, danou ustanovením § 137 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák., která kvalitativně omezuje míru oprávnění spoluvlastníků, jež váže na velikost jejich spoluvlastnických podílů. Dále uvedl, že v předmětném sporu nebyla řešena žádná otázka, která má po právní stránce zásadní význam, a která by nebyla dosud jednotně řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů, a proto nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka se při jednání, konaném dne 2. 3. 2001, připojila k odvolacím důvodům prvého žalobce - nyní 2. stěžovatele - a navrhla, aby byla vyslovena přípustnost dovolání s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje ochranu menšinového spoluvlastníka.

Z předloženého spisu pak bylo zjištěno, že dovolání ve věci podáno nebylo. (Tato skutečnost byla Ústavním soudem rovněž ověřena přímým dotazem v kanceláři senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti, neboť stěžovatelé svoji ústavněprávní argumentaci založili na tvrzení, že do jejich ústavně chráněných práv bylo zasaženo nesprávným právním výkladem dané problematiky, týkající se ochrany vlastnického práva menšinového spoluvlastníka, a z výše uvedeného je přitom zřejmé, že si svým procesním postupem (jako účastníci řízení ve smyslu ust. ) vytvořili prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení , ve znění platném do novely provedené ( dále jen ).

Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ze stávající konstantní judikatury Ústavního soudu (např.

,

IV.ÚS 93/98

,

IV.ÚS 9/97

) vyplývá, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor.

V projednávaném případě stěžovatelé, kteří postupovali uvedeným způsobem a návrh na připuštění dovolání uplatnili, přičemž argumenty, kterými odůvodnili již své odvolání a které uplatnili i jako důvod k vyslovení přípustnosti dovolání, jsou přitom identické s argumenty, uváděnými v ústavní stížnosti, však již svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení odst. 2 nevyužili.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a ústavní stížnost pak podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, jako nepřípustnou odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2001

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj