Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 255/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K.H., (v době podání ústavní stížnosti zastoupené zákonnými zástupci - rodiči E. a M.H.), právně zastoupené JUDr. J.D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení DP, právně zastoupeného JUDr. J.B., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Od ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 s tvrzením, že jím měla být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen " "). Citovaným rozsudkem byla zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi, DP částku 208,- Kč a na náhradě nákladů řízení 1475,- Kč, vše do 3 měsíců od právní moci rozsudku, neboť obecný soud po provedeném řízení dospěl k závěru o důvodnosti návrhu vedlejšího účastníka, který se domáhal zaplacení uvedené částky z toho důvodu, že stěžovatelka použila dne 2. 8. 1999 na lince č. Metro B dopravního prostředku, jehož je provozovatelem, a na výzvu kontrolního orgánu se neprokázala řádnou platnou jízdenkou. Tímto jednáním porušila příslušná ustanovení vyhlášky Ministerstva dopravy č. , ve znění pozdějších předpisů, čehož právním následkem bylo nastoupení odpovídající sankce, tedy povinnosti zaplatit jízdné i s přirážkou dle ustanovení této normy, a to v souladu s ustanovením , prvního dne poté, kdy byla o její zaplacení požádána kontrolním orgánem vedlejšího účastníka.

Ve svém rozsáhlém a teoreticky obsáhle odůvodněném návrhu stěžovatelka (po rekapitulaci právní úpravy přepravních smluv na ústavní stížností dotčenou věc se vztahujících) nejprve poukazuje na to, že tím, kdy ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je vyloučena novelou tohoto zákona, provedenou s účinností od 1. 1. 2001 , plná jurisdikce obecných soudů, přičemž odkazuje na věta před středníkem a , jí nezbývá, než domoci se práva cestou ústavní stížnosti jako posledního, resp. nyní jediného, prostředku přezkumu a možné nápravy napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelka brojící proti tvrzenému porušení jejího práva zaručeného v y, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva dle garantujícího rovnost účastníků řízení, uvádí, že napadeným rozhodnutím (resp. řízením, z něhož vzešlo) byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, založený v jejím případě neprovedením relevantních důkazů a bez dalšího vyhovění návrhu vedlejšího účastníka, což vedlo ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům a "podle judikatury Ústavního soudu k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci". Nesprávnosti ve zjišťování skutkového stavu věci spatřuje v tom, že obecný soud k určité skutečnosti vůbec nepřihlížel, jinou skutečnost zjistil nesprávně a v neposlední řadě přihlížel v rámci svých skutkových zjištění ke skutečnostem, které z dokazování nevyplynuly, a pokud snad ano, potom byly neurčitě formulovány. Řečeno jinými slovy - skutková zjištění, ze kterých soud vyšel, dle jejího názoru neodpovídají provedeným důkazům. Vady právního posouzení spatřuje v nesprávném výkladu jinak správně použitého právního předpisu soudem. Příčinou nesprávného skutkového zjištění je vadný právní názor, v jehož důsledku zjištěným skutečnostem obecný soud přisuzoval jiný právní význam.

Dle přesvědčení stěžovatelky takové hodnocení důkazů, které v řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, by mělo vést k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána. Poukazuje na institut důkazního břemene v občanském soudním řízení, kdy hmotné právo určuje toho účastníka, který musí tvrzené skutečnosti prokázat, aby nastal účinek právem předvídaný, tedy aby skutečnost podle hmotného práva rozhodná a účastníkem tvrzená byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Není-li tedy potřebné tvrzení dokázáno, ať již na základě účastníkem nabídnutých důkazů nebo i jinak, stíhá účastníka, který měl důkazní povinnost, procesní újma spočívající v tom, že jeho návrh ve věci bude zamítnut. Proto není ani logicky možné, aby důkazní břemeno bylo přenášeno, a to ani zákonem ani soudem, jak se někdy nesprávně tvrdí, což v předmětné věci obecný soud učinil. Odůvodnění jeho rozhodnutí potom v rozporu s ustanovením neobsahuje jasný výklad v tom směru, které skutečnosti měl soud za prokázány a které nikoliv, resp., o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, čehož důsledkem je stav, kdy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.

Mimo jiné také uvádí, že obecný soud nerespektoval stěžejní princip občanského soudního procesu, dle něhož nelze svědkům klást nepřípustné otázky, které předpokládají dosud nepotvrzenou skutečnost a otázky naznačující, jak na ně odpovědět (otázky kapciózní a sugestivní), což mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka uzavírá, že napadeným rozhodnutím nelze vyloučit pro ni nepříznivý zásah orgánu veřejné moci v podobě případné exekuce, jakož i nedostatečně citlivý postup soudu v individuální věci, což vytváří stav neodčinitelných následků, a to v důsledku porušení y ČR a y. Proto tvrdí, že obecný soud jednal v rozporu se zákonem ( , , ), a taktéž nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení ( , y). Z těchto, jakož i dalších, důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Předsedkyně senátu 40 C Obvodního soudu pro Prahu 9 v přípise ze dne 3. 9. 2001 zrekapitulovala průběh řízení a zejména poukázala na to, že v souzené věci byli vyslechnuti všichni stěžovatelkou navrhovaní svědci, přičemž návrh na provedení dalších důkazů z její strany učiněn nebyl.

Vedlejší účastník, DP, ve svém vyjádření uvedl, že pokud stěžovatelka nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudu a kritizuje jeho volné hodnocení důkazů, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu zjevně nepřísluší. Stran porušení ústavně zaručených práv nelze tvrzení stěžovatelky přisvědčit, když obvodní soud jednal ve shodě se zákonem a postupoval řádně ve smyslu všech ustanovení Proto vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky zamítl.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti s přihlédnutím k obsahu připojeného spisu obecného soudu a ve věci podaným vyjádřením dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je nutno v souladu s již ustálenou judikaturou uvést, že Ústavní soud není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů ( , a násl. y ČR) a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "]. Z Ústavního principu nezávislosti soudu ( y ČR) potom vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže tedy obecné soudy respektují kautely dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení jakýmkoliv způsobem znovu přehodnocovat, když tímto postupem by se stával pravidelnou další instancí, což jeho úkolem není a ani být nemůže. V této souvislosti se sluší dodat, že zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu toliko na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek, když y nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo jeho projednání odmítnout, pokud jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat, čemuž na druhé straně koresponduje povinnost soudu zabývat se námitkami protistrany (v souzené věci stěžovatelky) a v intencích procesních norem na ně reagovat. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Z řečeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu přísluší pouze přezkoumávat, zda v dané věci obecný soud respektoval ustanovení a umožnil svým postupem stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem jejího (tvrzeného) práva. Ústavní soud přezkoumal příslušné řízení na základě připojeného soudního spisu, sp. zn. , a dospěl k závěru, že námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit, když by jejich oprávněnost z jeho obsahu nevyplývá. V dané věci navrhla provést důkaz výslechem osmi svědků (č.l. 5 a 7), z nichž soud sedm vyslechl (č.l. 14 -15), přičemž zástupce stěžovatelky před vyhlášením rozsudku nepřednesl žádný návrh na doplnění dokazování (č.l. 15). K namítané nepřípustnosti kapciózních a sugestivních otázek v souzené věci Ústavní soud kladení takových otázek dle připojeného spisu v dané věci neshledal a pokud skutečně kladeny byly, měla stěžovatelka trvat na jejich protokolaci, v opačném případě není možné oprávněnost tohoto tvrzení přezkoumat. Přisvědčit nelze ani námitce, dle níž rozhodnutí soudu neobsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem. Obecný soud v dané věci své rozhodnutí odůvodnil v souladu s ustanovením , odst. 4 , když v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, dle citovaného ustanovení soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Obvodní soud stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V tomto směru nelze jeho postupu, stejně tak jakož i řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí, nic podstatného vytknout.

Z takto vyložených důvodů, kdy v řízení před obecným soudem nebylo shledáno porušení namítaných ústavních práv dle a y, jeví se ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podaný návrh dle ustanovení odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu