Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 537/01

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.J., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2001, sp.zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001 ( -53) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2001 ( -40); v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a také obsahově shodné právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( al. 1). K porušení těchto práv došlo tím, že obecný soud

I. stupně nahradil stěžovatelův projev vůle k podání žádosti o dodatečné stavební povolení a dalších (podle textu, který je součástí rozsudečného výroku), zatímco Městský soud v Praze, jako soud odvolací, jeho odvolání do tohoto rozsudku zamítl, ačkoli pro takové rozhodnutí nebylo opory ani v zákoně ani ve skutkovém základu věci; soudy obou stupňů totiž ke svým rozhodnutím dospěly "na základě provedených důkazů k neoprávněným a nesprávným závěrům a z nesprávného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry v právním posouzení věci". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak podle rozhodovacích důvodů obecných soudů, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí, podstata věci spočívá v tom, že stěžovatel v bytové věci (úpravy pronajatého bytu) se zdráhal podat za vedlejší účastníky (žalobce v původním řízení) potřebné žádosti, ačkoli bytové úpravy (sloučení dvou bytů) byly ve smyslu pravomocného správního rozhodnutí již na jejich náklad provedeny, a to za právního stavu v té době platného, když následně dům, jehož se sloučení bytů týká, byl právním předchůdcem stěžovatele restituován. Obecný soud I. stupně, i podle názoru Ústavního soudu, dostatečným způsobem ve svém rozhodnutí (jeho odůvodnění) skutkové i právní závěry vyložil, včetně důsledků, které pro stěžovatele koupí restituovaného domu vznikly.

Obdobně také odvolací soud zevrubně posoudil stěžovatelovy odvolací námitky, ostatně obsahově shodné s odůvodněním ústavní stížnosti, a v potřebném rozsahu zdůvodnil, proč je pokládá za nedůvodné.

Sluší proto konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnou z vad ( ), které by ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu odůvodnily jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Jestliže - co do merita věci - stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu došlo ze strany obecných soudů pro "neoprávněné a nesprávné skutkové závěry" a "nesprávné právní posouzení", je zřejmé, že tato tvrzení míří vůči věcné správnosti či vůči legalitě jím napadených rozhodnutí a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum rozhodnutí obecných soudů z těchto důvodů je vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další).

Stěžovatelova ústavní stížnosti byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou stěžovatelových tvrzení a - nikoli v poslední řadě - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jichž se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2001