Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 451/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., a L. V., obou zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. srpna 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), která s výjimkou vady v zastoupení (předložení plné moci se substituční doložkou) splňovala formální podmínky stanovené zákonem [, ,

§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojili stěžovatelé proti rozhodnutím orgánů veřejné moci (pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999 -

-73, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne

20. srpna 1998 - -24, a současně jím byl zamítnut návrh na připuštění dovolání) a tvrdili, že oběma rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich "ústavní právo na ochranu vlastnického práva"; svá tvrzení stěžovatelé odůvodnili tak, že přidělení pozemku č. 154/2 do osobního užívání L. U. (žalované v řízení před obecnými soudy) bylo vydáno na základě nulitního správního rozhodnutí založeného na vadném výpisu z evidence nemovitostí, ve kterém byl jako vlastník uveden stát, a to za situace, kdy skutečnými vlastníky byly právní předchůdci stěžovatelů. Nadto stěžovatelé napadají nález Ústavního soudu ve věci

; dle jejich názoru byl vydán na základě jiných skutkových okolností. Konečně stěžovatelé poukázali na to, že podali k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, a z důvodu procesní opatrnosti i ústavní stížnost. Stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí obou obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 20. srpna 1998 () zamítl žalobu stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobců), jíž se domáhali uložení povinnosti žalované spočívající ve vyklizení pozemku parc. č. 154/2 a odevzdání tohoto pozemku stěžovatelům. Soud I. stupně s poukazem na nález Ústavního soudu ve věci , skutkový stav zjištěný dokazováním, a na zhodnocení pozemku žalovanou, konstatoval, že jí vzniklo právo osobního užívání pozemku, které se dne 1. 1. 1992 ze zákona změnilo na právo vlastnické (§ 872 odst. 1 obč. zák. platného od 1. 1. 1992) a ke stejnému dni zanikla práva dřívějších vlastníků, a proto žalobu stěžovatelů zamítl.

Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i řízení mu předcházející a po doplnění dokazování ( ) konstatoval, že stěžovatelé neprokázali věcnou aktivní legitimaci k podání žaloby (neprokázali vlastnictví k předmětnému pozemku) a s poukazem na uvedené a na to, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a dospěl ke správnému právnímu závěru, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že dovolání v této věci přípustné není.

Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že povšechné tvrzení stěžovatelů stran porušení jejich ústavně zaručeného "vlastnického práva" (zřejmě míněn d) je nedůvodné. Ústavní soud již dříve konstatoval, že objektem ochrany tohoto ustanovení může být pouze vlastnictví konstituované a nikoliv pouhý spor

o takové vlastnictví (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Na dříve vyložené vývody stran "práva vlastnit majetek" pak postačí odkázat.

Stěžejním důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů, že pozemek, jehož vydání požadovali, přešel do osobního užívání žalované na základě nulitního správního rozhodnutí. S tímto tvrzením se však přiměřeným způsobem vypořádal již soud I. stupně, především pak poukazem na nález Ústavního soudu ve věci , ve kterém se Ústavní soud postavil na stanovisko, že je bez významu, zda pozemek přidělený do osobního užívání byl či nebyl ve vlastnictví státu, resp. socialistickém společenském vlastnictví, neboť rozhodnutí o jeho přidělení bylo projevem státní moci a ne vůle státu jako vlastníka; vývody stěžovatelů v ústavní stížnosti stran označeného nálezu nejsou proto rovněž důvodné, odhlédnuto od odvolacím soudem konstatované absence aktivní věcné legitimace stěžovatelů, jež v ústavní stížnosti ostatně ani napadána není, a která sama o sobě mohla být důvodem k zamítnutí žaloby stěžovatelů.

Nezbývá tedy než uzavřít, že z provedených důkazů před soudem I. i II. stupně dovodily oba soudy jak skutkovou, tak i právní stránku věci z tohoto dokazování vyplývající; z hlediska ústavního aspektu jim proto nelze nic vytknout, zejména když jsou obě rozhodnutí obecných soudů I. i II. stupně přiměřeným způsobem odůvodněna ( ).

Z důvodů takto rozvedených byla proto ústavní stížnost stěžovatelů shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnými důvody ústavní stížnosti, tak, a to především, ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2001