Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 562/01

Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.F., zastoupeného Mgr. M.H., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 6. 2000, čj. -50, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2001, čj. -76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel v podstatě uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a d a že rovněž nebyl respektován y ČR. Stalo se tak zejména tím, že soudy rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a že soud neprovedl potřebné důkazy i v tom směru, že žalobce neposkytl přiměřenou součinnost umožňující, aby stěžovatel pronajaté prostory vyklidil. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení obou napadených rozsudků.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že již uvedeným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatiti žalobci částku Kč 18 142,-- s přísl. a dále částku Kč 248 101,-- s přísl. Stalo se tak na podkladě zjištění, že nájemní poměr stěžovatele k nebytovým prostorům skončil dne 31. 7. 1997, od kteréhožto data stěžovatel užíval tyto prostory bez právního důvodu až do 29. 6. 1999. Soud vzal rovněž za prokázáno, že v době od 1. 8. 1997 do 29. 6. 1999 mohl žalobce v uvedeném období získat pronajmutím těchto prostor ing. B.M. celkem částku Kč 248 101,-. V odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry z nich vyvozenými. Jak dále ve svém rozhodnutí uvedl krajský soud, skutečnost, že teprve v soudním řízení byla stěžovateli uložena povinnost předmětné prostory vyklidit, a to rozhodnutími těchže soudů ve věci sp. zn. , je z hmotněprávního hlediska bez právního významu, neboť tato rozhodnutí mohla mít již jen deklaratorní povahu a nemohla nic změnit na existenci povinnosti stěžovatele nebytové prostory vyklidit již ke dni 31. 7. 1997, tedy po uplynutí smluvené výpovědní lhůty. Krajský soud se ve svém rozhodnutí také vypořádal s otázkou tvrzeného nedostatku součinnosti žalobce nezbytné pro vyklizení užívaných prostor a převzal i skutková zjištění a závěry soudu prvého stupně stran pronájmu ing. B.M., zejména když již usnesením Městské rady z 13. 4. 1997 byl vysloven souhlas s pronájmem těchto prostor ing. M. za nabízené nájemné Kč 13 000,--, kteréžto nájemné se promítlo i v uzavřené nájemní smlouvě z 5. 9. 1999. Podle názoru krajského soudu předložení nájemní smlouvy se jmenovanou nebylo nezbytné, když existence této smlouvy byla prokázána výpovědí samotné ing. M.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že jeho nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorům, vzniklý nájemní smlouvou ze dne 6. 2. 1996 umožňující v článku 7 výpověď z nájemního poměru, což se také ze strany žalobce stalo, zanikl zmíněnou výpovědí již ke dni 31. 7. 1997. Na tomto faktu nemohlo nic změnit ani následně probíhající, pro žalobce úspěšné, řízení o vyklizení prostor, neboť rozsudek obecných soudů v tomto řízení mohl mít, jak správně dovodil krajský soud, již jen deklaratorní povahu. Stejně tak lze stěží zpochybnit závěry obecných soudů stran vzniku škody na straně žalobce z toho důvodu, že prokazatelně nemohl uzavřít novou nájemní smlouvu, jejíž uzavření bylo jednáním stěžovatele oddáleno. Skutková zjištění obecných soudů stran možnosti a následného skutečného uzavření nájemní smlouvy s ing. M. jsou přesvědčivá, nehledě na to, že Ústavnímu soudu v tomto směru s ohledem na princip nezávislosti soudů zakotvený v y ČR nepřísluší jinak hodnotit obecnými soudy provedené důkazy, vyhovuje-li toto hodnocení podmínkám uvedeným v ustanovení

Všechny uvedené skutečnosti a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. října 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu