Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 407/99

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti ze dne 18. 8. 1999 stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. , byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. , kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby obec Březnová u Karlových Varů byla povinna uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích). Stěžovatel vznesl námitky týkající se právního posouzení věci soudy obou stupňů, pokud se týká závěru, že stěžovatel neprokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích a dále pokud se týká závěru, že návrh byl u soudu podán po lhůtě stanovené v zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel je toho názoru, že chybným postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. , dne 26. 7. 1999 dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, který svým usnesením ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. , dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. .

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ve věci a uvedl, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro vydání nemovitostí podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Své nároky uplatnil stěžovatel u soudu podáním návrhu na zahájení řízení dne 15. 10. 1997. Krajský soud proto dovodil, že došlo k zániku nároku stěžovatele i z toho důvodu, že neuplatnil svůj nárok včas ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tato lhůta je lhůtou propadnou, když ke stejnému závěru došlo i plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. .

Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné a neodporující y. Přestože návrh byl podán po lhůtě stanovené k jejímu podání, okresní soud přesto ve věci provedl dokazování, v rámci kterého stěžovatel neprokázal, že je osobou oprávněnou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neprokázal skutečnosti potřebné pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno, musí tedy nést důsledky spočívající v zamítnutí žaloby.

Vedlejší účastník řízení - obec Březová - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, a ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, se vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uzavření dohody o vydání nemovitostí věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával zachování lhůty stanovené v § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích k uplatnění nároku na vydání nemovitostí a odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1998,

sp. zn.

, ve kterém Ústavní soud judikoval, že se jedná o lhůtu promlčecí a nikoliv prekluzívní. Ústavní soud však rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998 ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu,

sp. zn.

, rozhodl, že lhůta uvedená v ustanovení § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích je lhůtou propadnou a pokud oprávněná osoba uplatní své nároky po lhůtě, její právo v důsledku této skutečnosti zaniklo. Na základě tohoto odchylného právního názoru odkaz stěžovatele na citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1998,

sp. zn.

, proto již není aktuální a nelze jej za daného stavu aplikovat.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadenými rozsudky a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného u zaručeného práva na restituci majetku.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces podle y, Ústavní soud konstatuje, že tento článek y stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby uplatnil řádné i mimořádné opravné prostředky. Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušné rozhodnutí. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2001

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu