Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 501/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti Obce Člunek, zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2001, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze dne 19. 11. 1999, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 8. 2001, která byla k poštovní přepravě podána téhož dne a Ústavnímu soudu doručena dne následujícího, se Obec Člunek (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze dne 19. 11. 1999. Dle názoru stěžovatele bylo citovanými rozsudky porušeno jeho ústavně zaručené právo dle a d (dále jen "") a y (dále jen "").

Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž byl k ústavní stížnosti přiložen, byl na základě odvolání odpůrce (Pozemkový fond ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17) změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 7. 1999, č.j. -133, a to tak, že návrh stěžovatele na určení, že parcela o výměře 24.781 m2 je v jeho vlastnictví, se zamítá. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že předmětem daného sporu je pozemek, který je z hlediska druhu pozemku ve smyslu katastrálního zákona vodní plochou, neboť je na něm rybník. Přitom v žádném právním předpise není vymezeno, co se pojmem rybník rozumí. Dle , o vodách, ve znění pozdějších předpisů, jsou rybníky považovány za vodohospodářská díla; vodním dílem není jen těleso hráze a související technická zařízení, neboť je nelze oddělit od rybničních pozemků představovaných jeho dnem a břehy. Dále krajský soud potvrzuje správnost názoru okresního soudu, dle kterého rybník nemůže být posuzován jako samostatná věc v právním slova smyslu. V dané věci nejde o určení vlastnického práva k rybníku jako ke stavbě, ale určení vlastnického práva k pozemku, na kterém je v důsledku postavení hráze na jiné pozemkové parcele (která je ve vlastnictví stěžovatele) vzdutá voda. V dané věci krajský soud na rozdíl od soudu okresního dospěl k závěru, že uvedený pozemek nepřešel na stěžovatele podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), neboť nebyly naplněny podmínky citovaného zákona. Podle něj do vlastnictví obcí přecházejí věci z vlastnictví České republiky, pokud ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům a jestliže s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona národní výbory hospodařily. Dle krajského soudu neexistuje žádná platná smlouva, na základě které by bylo možno dovodit, že obec s uvedenou parcelou k rozhodnému datu hospodařila právem. Toto právo nemohlo založit kolaudační rozhodnutí (vydané ONV Jindřichův Hradec ze dne 18. 12. 1975, č.j. 3344 Vod 404/2-75), jímž bylo vodní dílo uvedeno do trvalého provozu, neboť sloužila k jinému účelu než k převodu správy daného pozemku a nemohla smlouvu o převodu nahradit. Stejně tak ze dne 17. 5. 1993, označená jako zápis o předání nemovitosti a potvrzená Obecním úřadem ve Člunku a S., s. p., Jindřichův Hradec, nedokládá, že by měl navrhovatel ke dni účinnosti zákona o obcích právo hospodaření s předmětným pozemkem ve smyslu Dle krajského soudu tímto zápisem bylo deklarováno něco, co po právu nevzniklo a zpětně ke dni 24. 5. 1991 ani vzniknout nemohlo. Pokud tedy nebyla splněna podmínka, že obec v rozhodné době po právu s pozemkem hospodařila, pak na ni nemohlo podle citovaného ustanovení přejít vlastnické právo. Krajský soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, že by mu vlastnické právo k pozemku vzniklo originárním způsobem, neboť na předmětné parcele není zbudována stavba, o jejíž vlastnictví by se jednalo, ale jde o určení vlastnického práva k samotnému pozemku. Dle krajského soudu na posuzovanou věc nedopadá ani ustanovení , neboť dané ustanovení umožňovalo zohlednit případy, kdy v období od účinnosti zákona o obcích do účinnosti dle a násl. hospodářského zákoníku a , o hospodaření se státním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, došlo ke změnám ve vlastnických a uživatelských vztazích ohledně majetku, se kterým obce hospodařily. Právo hospodaření s národním majetkem je spojeno výlučně se státními organizacemi, přičemž obce dnem 24. 11. 1990 přestaly existovat jako státní organizace a konstituovaly se jako právnické osoby; tímto dnem zaniklo jejich právo hospodaření k národnímu majetku. V těchto případech, kdy obce se státním majetkem nadále hospodařily a kdy jim původně svědčilo právo hospodaření, vzniklo právo "obdobné" právu hospodaření, jak má na mysli Pokud však nevzniklo obci právo hospodaření, nemohlo vzniknout ani po 23. 11. 1990 právo obdobné právu hospodaření.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v Brně zamítl. Z rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že tento soud k dovolacímu důvodu, který stěžovatel uplatnil ve smyslu a který spočíval v námitce, že vodní dílo vzniklo jako nová věc k rekreačním a nikoli komerčním účelům, v důsledku čehož nebyl důvod, aby právo hospodaření k předmětné nemovitosti náleželo S., tj. organizaci zabývající se chovem ryb, uvedl, že závěr odvolacího soudu vyplývá z provedených důkazů, na základě kterých nebylo prokázáno, že by právnímu předchůdci žalobce svědčilo právo hospodaření ke sporem dotčenému pozemku. Pokud jde o dovolací důvod dle , spočívající v nesprávném právním posouzení věci, uvedený soud konstatoval, že odvolací soud správně vyložil a aplikoval ustanovení a 2 Svůj závěr zdůvodnil tím, že dle citovaného zákona musí být pro přechod majetku České republiky do vlastnictví obcí splněna rovněž podmínka, že k rozhodnému dni měl k danému majetku právo hospodaření právní předchůdce obce. "Právo hospodaření" je pojem upravený v tehdy platném hospodářském zákoníku a ve a má obdobný význam jako původní pojem "správa". K tomu, aby pojem hospodaření dle byl naplněn, nestačí, že příslušná organizace s takovým majetkem fakticky hospodařila, příp. jej užívala, ale je nezbytné, aby pro to měla i příslušný titul. Ten však stěžovatel (žalobce) v případě jeho právního předchůdce ve vztahu k předmětnému pozemku neprokázal. Dle názoru Nejvyššího soudu nemůže rybník být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, se kterou by bylo možno samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso nakládat. V daném případě je předmětem sporu pozemek, u něhož nebyla naplněna podmínka, že právnímu předchůdci k němu náleželo právo hospodaření, a proto tato nemovitost nemohla podle přejít dnem účinnosti citovaného zákona do vlastnictví stěžovatele. Pokud nepřešlo právo hospodaření, resp. jiné obdobné právo na obec zákonem stanoveným způsobem, pak nejsou splněny předpoklady citovaného zákona, neboť je nezbytné, aby obec hospodařila s věcmi z vlastnictví České republiky právem, tj. aby k nim měla právo umožňující s nimi hospodařit způsobem obdobným právu hospodaření, což však splněno nebylo.

Proti shora uvedeným rozsudkům stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že obecné soudy nesprávně posoudily provedené důkazy, učinily nesprávná skutková zjištění a pochybily i pokud jde o právní posouzení dané věci. Konkrétně opomenuly, že dne 6. 5. 1974 byl v kanceláři MNV ve Člunku sepsán zápis z jednání, v němž se uvádí, že "rybník, resp. plocha rybníka je v majetku čsl. státu, ve správě MNV v Člunku byl protržen při povodni v r. 1954 a od té doby není plocha rybníka využívána. Jelikož v okolí není vhodná plocha ke koupání, přistoupil národní výbor k obnově tohoto rybníka". Předmětem uvedeného jednání bylo vodoprávní projednání výstavby, resp. obnovy tohoto rybníka. Na základě tohoto jednání dne 6. 1. 1975 pod sp. zn. 73 vod 404/2-75 bývalý ONV v Jindřichově Hradci vydal vodohospodářské rozhodnutí ve věci obnovy rybníka, v němž je uvedeno, že rybniční plocha není žádným způsobem využívána. Následně byla rozhodnutím ONV v Jindřichově Hradci ze dne 18. 12. 1975, č.j. 3344 Vod 404/2-75, uvedena vodní nádrž do trvalého provozu a užívání. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že správa, provoz a údržba vybudovaného rybníka a rybničních objektů náleží investorovi, tj. MNV v Člunku. Stěžovatel z toho dovozuje, že činností jeho právního předchůdce vznikla nová věc - vodní dílo, a to originárně k rekreačním účelům. Vzhledem k tomu byl ke dni 6. 1. 1975 předmětný pozemek ve smyslu , hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 37/1971 Sb., a , o správě národního majetku, ve správě tehdejšího MNV v Člunku. Dle názoru stěžovatele totiž nebyla smlouva jediným důvodem vzniku správy národního majetku. Tato správa mohla vzniknout i rozhodnutím příslušného orgánu. Pro tehdejší S. šlo o přebytečný a neupotřebitelný majetek, který mohl být a byl ve správě ONV v Jindřichově Hradci a jako takový byl rozhodnutím příslušného orgánu státní správy přidělen tehdejšímu MNV v Člunku jako správci národního majetku, přičemž rozhodnutí příslušného orgánu mělo podstatné náležitosti, jako by šlo o smlouvu o převodu správy. Z toho vyplývá, že ke dni účinnosti existovala správa národního majetku, resp. právo hospodaření s národním majetkem, a tak dle citovaného zákona vzniklo vlastnictví stěžovatele. Kromě toho stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nezabývaly rybníkem jako celkem a že se nevyjádřily k otázce, zda předmětný pozemek je součastní fakticky nedělitelného celku - umělého vodního díla. Dle názoru stěžovatele nelze posuzovat pozemky odděleně, bez přihlédnutí k funkčnosti celku. Rybníkem, tj. vodním dílem uměle vytvořeným, není pozemek, který tvoří část jeho dna, ale je jím zejména těleso hráze a související technická zařízení. Z tohoto pohledu jsou dno a břehy součásti věci hlavní - hráze, výpustných a ostatních technických zařízení. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje názor, že když předmětný pozemek je součástí celku - vodního díla, pak obecné soudy zasáhly do jeho vlastnických práv. Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvenýchě, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecných soudů, zda stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci příslušela správa národního majetku a následně právo hospodaření ke shora uvedenému pozemku, přičemž v dané věci se stěžovatel neztotožňuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, se skutkovým zjištěním na jejich základě učiněným, jakož i s právním posouzením věci; stejně tak se neshoduje s právním názorem soudů na právní povahu vodního díla - rybníka. Namítá-li stěžovatel porušení práva na soudní ochranu, je třeba v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že k porušení tohoto ústavně zaručeného práva by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 7. 1994, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 37). Tento stav nenastal, neboť se stěžovatel obrátil na obecné soudy, které se zákonem předepsaným způsobem záležitostí stěžovatele zabývaly, ve věci rozhodly a své závěry řádně zdůvodnily.

K námitce stěžovatele týkající se nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy, opět Ústavní soud poukazuje na řadu svých předchozích rozhodnutí, podle kterých z ústavního principu nezávislosti soudu (y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením , nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nález

sp. zn.

, ze dne 1. 2. 1994, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5). K námitce stěžovatele, týkající se posouzení věci v rozporu se ze strany obecných soudů, je třeba na úvod poukázat na to, že ne každá nesprávná aplikace jednoduchého práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98), základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem až v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Po posouzení věci stěžovatele z výše uvedených hledisek Ústavní soud konstatuje, že skutkové i právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (y) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní soud se současně ztotožňuje s názory obecných soudů vyslovenými v odůvodnění napadených rozhodnutí. V prvé řadě je toho názoru, že rybník ve smyslu soukromého práva není samostatnou věcí, samostatnými věcmi jsou však pozemky tvořící dno a břehy, stavby hrází a dalších objektů, jež jsou vodohospodářskými díly (a tedy věcmi od pozemků odlišnými). Následně nelze ani dovozovat, že zbudováním hráze, byť na vlastním pozemku, a následným napuštěním vody, nabývá její vlastník originárním způsobem vlastnického práva k zaplaveným pozemkům, které jsou ve vlastnictví jiné osoby (jakási obdoba zpracování ve smyslu ).

V návaznosti na to Ústavní soud uvádí, že v daném případě připadalo v úvahu nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku ve smyslu Jak již ve svém rozhodnutí konstatoval Nejvyšší soud, pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle musí být splněny kumulativně tři podmínky - musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil. V daném případě bylo třeba posoudit otázku, zda právnímu předchůdci obce náleželo k předmětnému pozemku právo hospodaření, resp. podle dříve platných předpisů správa národního majetku. Pokud stěžovatel poukazuje na předpisy platné v době, kde dle jeho názoru mělo k převodu správy národního majetku dojít - jedná se o , hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 37/1971 Sb. (správně č. ), příp. o , ve znění vyhlášky 146/1971 Sb., je třeba poukázat na § 68 hospodářského zákoníku, dle kterého k převodu správy národního majetku mohlo dojít na základě hospodářské smlouvy nebo opatřením nadřízeného orgánu. S ohledem na to, že stěžovatel neuplatňuje námitku uzavření hospodářské smlouvy mezi jeho právním předchůdcem a S., zbývá posoudit otázku, zda k převodu správy národního majetku došlo na základě opatření nadřízeného orgánu. Stěžovatel za toto opatření považuje především rozhodnutí Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ze dne 18. 12. 1975, č.j. 3344 Vod 404/2-75, které bylo k ústavní stížnosti přiloženo. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se danou otázkou zabývaly a v rámci volného hodnocení důkazů podle dospěly k závěru, že se o shora citované opatření nejedná, neboť předmětná je kolaudačním rozhodnutím, které sloužilo k jinému účelu než převodu správy. K tomu Ústavní soud jednak konstatuje, že není oprávněn, jak již bylo podrobně uvedeno výše, "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy; kromě toho je třeba uvést, že obecným soudům lze v tomto ohledu stěží co vytknout, neboť z uvedeného kolaudačního rozhodnutí nevyplývá, že by kromě povolení užívat vodní dílo ve smyslu , o vodách, sloužilo k převodu správy národního majetku, konkrétně předmětného pozemku. Stěžovatel dále uvádí, že se údajně jednalo pro S. o přebytečný, příp. neupotřebitelný majetek, který měl být ve prozatímní správě ONV. Jak však vyplývá z , příp. , i v tomto případě předpokladem pro změnu subjektu, kterému přísluší správa národního majetku, byl rovněž převod podle hospodářského zákoníku a citované vyhlášky.

Pokud stěžovatel namítá porušení y, Ústavní soud již ve shora citovaném nálezu

sp. zn.

uvedl, že větu "každý má právo vlastnit majetek" je třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit; v důsledku toho pod ústavní ochranu spadá toliko vlastnické právo již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně, a že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže; posuzováno z tohoto hlediska je očividné, že stěžovatelem uplatněné námitce protiústavnosti údajně plynoucí z porušení y přisvědčit nelze, neboť jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku se v okamžiku zahájení řízení jevilo jako sporné.

Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s namítaným porušením y, ze kterého vyplývá, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jak k tomu Ústavní soud již nejednou uvedl, citované ustanovení, stejně jako y, přímo negarantuje základní práva a svobody, ale ve své podstatě upravuje principy činnosti soudů, přičemž významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše.

S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu Ústavního soudu

V Brně dne 11. září 2001