Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 481/01

Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L., zastoupeného JUDr. M.Ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, čj. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti napadenému usnesení stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v d (dále jen " ") a y ČR na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces. Žaloba nebyla totiž vzata zpět pro chování stěžovatele, který vzhledem k ustanovení obchodního zákoníku je zbaven jakékoli možnosti zasáhnout do volní svobody účastníků převádějících si členská práva a povinnosti v družstvu. Navíc z celého průběhu soudního řízení a z kusých důkazů je zřejmé, že žalobce byl v těžké důkazní nouzi a v tom tkví důvod, proč se nakonec rozhodl získat členství v družstvu jeho převodem z nebydlící členky. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že navrhovatel L.W. domáhal se návrhem došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 11. 3. 1998 určení svého členství v družstvu stěžovatele. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 15. 3. 1999 potvrdil, že vzhledem k nedostatku dokladů předložených navrhovatelem odkázal jej na soudní řízení o určení jeho členství v družstvu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2000, čj. -64, bylo řízení vzhledem ke zpětvzetí návrhu zastaveno a navrhovateli byla uložena povinnost zaplatiti stěžovateli na nákladech řízení částku 5 950,-- Kč. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, o němž Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvého stupně změnil a zavázal stěžovatele zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení 14 880,-- Kč a na nákladech odvolacího řízení 375,-- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl městský soud, že v projednávané věci vzal navrhovatel návrh zpět poté, co byl uspokojen jeho požadavek a stal se členem stěžovatele. Z procesního hlediska byl tudíž vzat zpět důvodně podaný návrh pro chování stěžovatele, který navrhovateli vyhověl, a je proto povinen mu nahradit náklady, jenž tento vynaložil na uplatňování svého práva ( ).

Podle již konstantní judikatury Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se zpravidla nepromítají až do ústavně právní roviny, neboť jde o rozhodnutí spíše se již vymykající možnosti přezkumu z hlediska ustanovení y. Nehledě na tento základní moment, třeba v projednávané věci vzít v úvahu navrhovatelovo podání o zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, v němž setrvává na svém tvrzení, že trvalo i trvá jeho původní členství, kterážto skutečnost byla právě důvodem podání návrhu. Závěry napadeného rozhodnutí mají oporu v konstantní soudní judikatuře i právní teorii, neboť pokud jde o aplikaci ustanovení , důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat ryze procesně, takže návrh je podán z tohoto hlediska důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu dokonce neměl právní povinnost. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na ustanovení obchodního zákoníku, přichází s námitkou, kterou uplatnil teprve v ústavní stížnosti a která vzhledem k výše uvedenému rovněž postrádá právní relevanci. Jádro věci je v tom, že navrhovatel podal návrh na zahájení řízení vzhledem k negativnímu stanovisku stěžovatele a na bezdůvodnost stěžovatelových námitek poukázal i ve svém podání obsahujícím zpětvzetí návrhu.

Z uvedených důvodů lze proto stěží mít za to, že v projednávané věci došlo k porušení jakýchkoli stěžovatelových ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. září 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu