Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 344/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. M.D., zastoupeného JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, č.j. -83 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 1. 1977, č.j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, č.j. -83 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 1. 1977, č.j. -49, jimiž bylo ve sporu o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím pravomocně rozhodnuto tak, že ve vztahu k prvé žalované, tj. ČS, byla žaloba zamítnuta, a odvolání druhé žalované, tj. J., bylo odmítnuto.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina") a y ("Ústava"). V odůvodnění své stížnosti především namítl, stejně jako v odvolání, že ve věci rozhodoval v prvém stupni věcně nepříslušný soud, neboť ve vztahu k druhé žalované se jednalo o případ ve smyslu bod aa) , ve znění platném do 31. 12. 2000, tedy o vztah související s přistoupením společníka do společnosti, i když k platnému přistoupení do společnosti nakonec nedošlo. Tuto námitku uplatnil v řízení před soudem prvého stupně, který pak usnesením ze dne 20. 3. 1995, č.j. -20 vyslovil svou nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajském obchodnímu soudu v Praze. Posledně jmenovaný soud usnesením ze dne 18. 11. 1995, č.j. -22 věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že v daném případě není jeho věcná příslušnost dána. Cit. usnesení nabylo právní moci, aniž by je účastníci napadli odvoláním. Stěžovatel je však toho názoru, že i za takové situace měla být jeho námitka věcné nepříslušnosti, uplatněná v odvolání, zkoumána v odvolacím řízení. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že za daného stavu se již nelze domáhat zrušení rozsudku soudu I. stupně pro nedostatek věcné příslušnosti. Postupem odvolacího soudu tak byla porušena ústavní zásada zakotvená v y, dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, a y. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěry obecných soudů, že smlouva o kontrole použití prostředků ze dne 30. 11. 1990 je neplatná s odůvodněním, že účastníkem smlouvy je neexistující subjekt VI., když správné označení je J. Takové posouzení je výrazem přepjatého formalismu obecných soudů, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a jeho důsledkem je, že stěžovatel i tisíce dalších komanditistů ztrácí záruku před zpronevěrou svých finančních prostředků, kterou tato smlouva představovala. To platí obdobně i ohledně posouzení odpovědnosti první žalované, tj. ČS za škodu. Konstatování, že ve věci není dáno ani porušení prevenční povinnosti vůči žalobci a dalším tisícům komanditistů, neodpovídá dle jeho přesvědčení skutkovým zjištěním, stejně jako konstatování, že ke smluvnímu vztahu mezi žalovanými došlo bez vztahu k žalobci.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavního práva na spravedlivý proces vychází z odlišného právního názoru, než který zaujal v otázce posouzení věcné příslušnosti Krajský obchodní soud v Praze a s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Praze při projednání a rozhodnutí o odvolání stěžovatele. Tento názor soudu je podložen stanoviskem ve věci samé a opírá se o zjištění, že smlouvy, z nichž stěžovatel dovozuje uplatněné nároky, byly uzavřeny s neexistující společností, a proto nevznikly. Pak ovšem nemohlo jít o vztah z přistoupení společníka do společnosti, který by zakládal věcnou příslušnost Krajského obchodního soudu jako soudu prvého stupně. Sám stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti přiznává, že k platnému přistoupení stěžovatele do společnosti nakonec nedošlo. Dále uvedl, že jeho právní názor není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak odpovídá zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému zjištění, že společnost V., nebyla a není zapsána v obchodním rejstříku. Nelze považovat za přepjatý formalismus, trvá-li soud na požadavku zákona, že společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku, a to pod názvem, který ji činí nezaměnitelnou se společností jinou.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovým a právním posouzením jeho věci obecnými soudy, tedy nesouhlas s výsledkem občanskoprávního sporu, a snaha dosáhnout přezkoumání napadených rozsudků Ústavním soudem tak, aby konečný výsledek byl pro něj příznivější. Taková přezkumná funkce Ústavnímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z jeho ustálené a obecně dostupné judikatury. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Z tohoto pohledu ze shromážděných podkladů zjevně vyplývá, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení y, neboť mu nebylo odepřeno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když jeho věc byla obecnými soudy projednána a pravomocně rozhodnuta. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku porušení y, tím, že ve věci měl rozhodovat nepříslušný soud. Tato otázka byla v řízení pravomocně vyřešena, když zejména stěžovatel nevyužil možnosti podat odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1995, č.j. -22, kterým věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že v daném případě není jeho věcná příslušnost dána. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací stěžovatele, že závěr obecných soudů o neplatnosti smlouvy uzavřené se společností V., je výrazem přepjatého formalismu obecných soudů a v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2001