Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 281/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti N.T.D., zastoupeného JUDr. B.G., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 9. května 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 2. února 2001, sp. zn. , jakož i zrušení usnesení soudu prvého stupně. Napadenými usneseními nebylo vyhověno žádosti stěžovatele, aby bylo zahlazeno jeho odsouzení Okresním soudem v Domažlicích ze dne 22. července 1999, pod sp. zn. .

Obecné soudy, dle názoru stěžovatele, neakceptovaly skutečnost, že se řádně chová a poctivě pracuje, když neshledaly tyto skutečnosti jako dostačující k postupu dle ustanovení § 69 odst. 3 trestního zákona, tedy k zahlazení odsouzení před uplynutím tří let, neboť dospěly k závěru, že aby tak mohl soud rozhodnout, musel by se stěžovatel chovat vzorně. K tomu stěžovatel namítá, že pokud by si soud vyžádal vyjádření místního úřadu v T., zjistil by vzorné chování a tedy i splnění požadavků § 69 odst. 3 trestního zákona.

Stěžovatel dále uvedl, že pokud by obecné soudy nezahladily odsouzení uvedeným způsobem, neudělí mu oddělení cizinecké policie další vízum k pobytu nad 90 dnů a bude muset z tohoto důvodu opustit území ČR.

V napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni stěžovatel shledal porušení svého práva zaručeného v d (dále jen " "), tedy že příslušnost k jakékoliv národnostní či etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, když skutečnost, že stěžovatel je V. vedla soud k tomu, že jeho chování je hodnoceno toliko jako řádné a nikoliv jako vzorné. Současně shledal i porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v y, v tom, že si soud před vydáním rozhodnutí nevyžádal posudek z místního úřadu v T.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy, učiněné dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona, vyjádřil účastník - Krajský soud v Plzni, prostřednictvím předsedy senátu 6 To, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a současně navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud po posouzení všech podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak bylo zjištěno, stěžovatel byl Okresním soudem v Domažlicích dne 22. července 1999 odsouzen k peněžitému trestu pro úmyslný trestný čin. V takovém případě trestní v ustanovení lit. c) stanoví, že k zahlazení odsouzení dojde za předpokladu, že odsouzený vedl řádný život po dobu nejméně tří let od výkonu trestu. Takový nárok tedy nevzniká automaticky, a proto ani na stěžovatelem požadovaném prominutí trestu dle trestního zákona, tedy aby jeho odsouzení bylo zahlazeno za dobu kratší než uvedené tři roky (za předpokladu vzorného chování a poctivého poměru k práci) není zákonný nárok. O takovém mimořádném postupu soud rozhodnout může, jsou-li splněny zákonem dané podmínky. Takové rozhodnutí však učinit nemusí a je zcela na jeho posouzení, zda byly zákonné předpoklady pro takový postup naplněny. Ústavnímu soudu pak nepochybně nepřináleží, aby v této roli obecný soud nahrazoval či opravoval. Stěžovatel opomíjí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována u ČR, je svěřena především obecným soudům, které zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům ( ). Soudce pak je při rozhodování v rámci výkonu své funkce nezávislý ( ).

Pokud se týká tvrzení, že důvodem nevyhovění žádosti stěžovatele měla být skutečnost, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, a proto bylo uvedeným postupem porušeno jeho právo dle y, Ústavní soud se s takovým závěrem neztotožnil. Pokud z rozhodnutí obecného soudu plynou pro stěžovatele i jiné důsledky, než ty o nichž rozhodoval soud napadeným usnesením, je třeba konstatovat, že obecnému soudu přísluší pouze posuzovat, zda jsou naplněny okolnosti k vydání rozhodnutí o zahlazení odsouzení a nikoliv důsledky, které mohou vyplývat ze zákona o pobytu cizinců na území ČR. Právo pobývat na území cizího státu samo o sobě nepochybně nepatří do katalogu základních lidských práv či svobod, a je věcí každého suverénního státu, v jakém rozsahu a za jakých podmínek takový pobyt umožní či strpí.

Pokud jde o tvrzené porušení y, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení y zaručeno. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy si v jeho věci nevyžádaly podklady, které mohly mít dle jeho názoru význam na jejich rozhodnutí, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku y, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a opětovně poukázat na nenárokovost rozhodnutí, kterého se stěžovatel domáhal.

S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nezbývá Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. září 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu